Článek
Se ženou žijeme docela obyčejný život. Práce, děti, víkendy na výletech, běžné starosti jako každý jiný. Nikdy jsme nebyli ti, co by vyhledávali drama nebo komplikace. Fungovali jsme normálně, měli svoje rituály a svoje jistoty. Jediné, co se u nás doma občas vymykalo běžné realitě, byla moje žena a její víra v různé věci mezi nebem a zemí.
Odjakživa ji bavily horoskopy, příběhy o záhadných místech, duchové a podobné věci. Četla knihy o nevysvětlitelných událostech, sledovala dokumenty o místech, kde prý straší, a vždycky měla svoje vysvětlení. Když někde někdo viděl přízrak, podle ní to bylo kvůli tragédii, která se tam kdysi stala. Špatná energie, neuzavřené věci, duše, které nemají klid.
Stejně tak komentovala lidi kolem nás. Ten je takový, protože je štír. Támhleta se chová typicky jako panna. Občas to říkala napůl vážně, napůl jako legraci, ale bylo vidět, že tomu opravdu věří. Já se tomu většinou jen smál. Bral jsem to jako její koníček, takový roztomilý nesmysl, který ničemu neškodil. Spousta lidí na něco věří. Upřímně, i já občas zaklepu na dřevo, když nechci něco zakřiknout. Dokud to nepřeháněla, neměl jsem s tím problém.
Jenže teď už mi to vtipné nepřijde.
Před nějakou dobou nám zemřela babička. Zůstala po ní starší rodinná nemovitost, kterou jsme s bratrem zdědili napůl. Byl to dům se zahradou, na klidném místě, přesně ten typ domu, kde si člověk dokáže představit děti běhat venku a normálně žít. Nebyl nový ani dokonalý, ale měl atmosféru a hlavně prostor, který dnes člověk jen tak nesežene.
S bratrem jsme se rychle domluvili — já si dům nechám a jeho podíl mu vyplatím. Dávalo to smysl pro všechny. On tam bydlet nechtěl, já viděl šanci, jak posunout naši rodinu dál. Samozřejmě to znamenalo vzít si hypotéku. Nebyla to malá částka, ale pořád šlo jen o polovinu hodnoty domu, takže finančně to vycházelo rozumně.
Poprvé jsme tam jeli všichni společně dům projít. Byl prázdný, trochu studený, takový ten zvláštní pocit po někom, kdo tam celý život bydlel a najednou tam není. V jednu chvíli někde v patře bouchly dveře. Nic zvláštního — starý dům, průvan, otevřená okna. Ani jsem tomu nevěnoval pozornost.
Jenže moje žena ztuhla.
Večer doma mi řekla, že v tom domě něco není v pořádku. Že tam cítila zvláštní energii. Že to bouchnutí dveří nebyl průvan, ale „něco jiného“. Myslel jsem, že si dělá legraci, tak jsem se zasmál. Jenže ona se nesmála.
Myslela to vážně.
Řekla mi, že do toho domu nechce jít. Že tam nechce žít ani vychovávat děti. Že po babičce tam zůstalo něco, co nemá klid. Přiznám se, že jsem chvíli jen koukal a čekal, že to přejde. Nepřešlo.
Smích mě rychle přešel.
Snažil jsem se jí to vysvětlit normálně. Starý dům pracuje, dveře bouchají, dřevo vrže, člověk slyší zvuky, které v novostavbě nezažije. Jenže ona měla jasno. A problém byl v tom, že bez jejího podpisu hypotéku nedostaneme.
Najednou jsme stáli proti sobě kvůli něčemu, co mi připadalo úplně absurdní. Rodina si klepala na čelo. Bratr nechápal, co se děje. Rodiče se ptali, jestli jsme se nezbláznili. A já začal být mezi dvěma mlýnskými kameny — na jedné straně praktická realita, na druhé straně její strach, který byl pro ni naprosto skutečný.
Zkoušel jsem kompromisy. Navrhl jsem, že tam přespíme, abychom si zvykli. Že uděláme rekonstrukci, vymalujeme, vneseme do domu nový začátek. Dokonce jsem navrhl, že pokud jí to pomůže, můžeme pozvat někoho, kdo dělá „očistu prostoru“. Bylo mi to trochu trapné, ale byl jsem ochotný zkusit cokoli.
Ona ale pořád trvala na svém. Čím víc jsme to řešili, tím víc se uzavírala do své jistoty, že ten dům není dobré místo. A já jsem si poprvé uvědomil, že to, co jsem roky považoval za neškodný koníček, může mít velmi reálné následky.
Teď to vypadá tak, že dům možná půjde pryč. Bratra musíme vyplatit tak nebo tak a čas běží. Všichni kolem nás nechápou, proč to komplikujeme. A já sám někdy nevím, co si o tom myslet.
Mám ji rád. Vím, že to nedělá naschvál. Ona tomu opravdu věří a sama z toho není šťastná. Jenže víra je jedna věc a rozhodnutí, která ovlivní celou rodinu, věc druhá.
Občas si říkám, že v tom domě možná opravdu něco straší. Ne duchové a špatná energie, ale něco jiného — strach, který se usadil mezi námi dvěma. A ten se pomalu šíří do všech rozhovorů, do každého dalšího rozhodnutí.
A s tím se bojuje mnohem hůř než s průvanem v prázdném domě.
