Článek
V kanceláři se vždycky všechno řeší na poslední chvíli. Takže když se začala plánovat služební cesta, nikdo se nedivil, že se nejvíc energie nakonec věnovalo tomu, kdo bude s kým spát na pokoji. Byli jsme lichý počet. Někteří měli být po třech, nebo měl někdo skončit sám v jednolůžáku. Atmosféra byla uvolněná, každý do toho něco vtipného poznamenával, jako vždycky.
Nakonec ten jednolůžkový pokoj vyšel na mě. Ulevilo se mi. Řekla jsem to celkem otevřeně — že je to vlastně fajn, protože bych stejně nebyla úplně nadšená ze sdílení pokoje s kolegou chlapem. Že bych sama nebyla v pohodě, kdyby můj muž spal někde na služebce s kolegyní, a že on by opačnou situaci taky asi neocenil. Nebyla to žádná dramatická poznámka, prostě normální věta pronesená mezi řečí.
Jenže to slyšel Petr.
Petr měl potřebu být vždycky za každou cenu vtipný. Takový ten typ, co se směje vlastnímu vtipu ještě dřív, než ho dořekne. Hned začal rýpat, že netušil, jak mě manžel drží zkrátka, že je asi pěkný žárlivec a že mám přísný domácí režim. Čekal smích. Nikdo se nesmál. Bylo to spíš trapné. Já jsem to přešla, ale v hlavě mi to zůstalo. Ne kvůli tomu, že by mě urazil — spíš proto, jak samozřejmě si dovolil komentovat něco, do čeho mu nic nebylo.
Na služebku jsme nakonec jeli jeho pracovním autem. Cesta byla dlouhá, pár hodin v jednom autě člověku stačí, aby ho začaly bolet i věci, o kterých nevěděl, že je má. Petr samozřejmě pokračoval v pokusech o humor. Občas jsem se usmála ze slušnosti, ale většinou jsem koukala z okna.
O Petrovi jsem věděla jednu věc. Občas mezi řečí mluvil o své ženě, o tom, kam spolu jezdí a co podnikají. Nic neobvyklého, jen měl ve zvyku sdílet víc, než bylo nutné, a rád působil dojmem, že má všechno pod kontrolou — práci i domácnost.
A tehdy mě to napadlo.
Během jedné volné chvilky jsme zastavili u obchodu. Šla jsem si koupit vodu a místo toho jsem odešla i s malým balíčkem kondomů. Jeden jsem vyndala a když jsem měla chvíli sama u auta, nechala jsem ho nenápadně v odkládací přihrádce u spolujezdce. Žádné drama. Jen malý detail, který tam neměl co dělat.
Pak jsme se vrátili do reality kanceláře a já na to skoro zapomněla. Jen občas jsem si na tu scénu vzpomněla a pobavilo mě to.
Trvalo to pár týdnů.
A pak jsem to zaslechla. Nejprve jen útržky, šeptání u kuchyňky, pohledy, které se rychle odvracely. Petrův smích nějak utichl. Nakonec se to ke mně doneslo celé. Jeho žena ty kondomy našla. Jeden chyběl. A on jí to nedokázal vysvětlit. Prý doma panuje tichá domácnost.
Do práce začal chodit unavený, méně upravený než dřív. Nebyl to už ten sebejistý kolega, který měl vždycky připravenou poznámku a úsměv. Něco se na něm změnilo a bylo to vidět i bez slov.
Nikomu jsem nic neříkala. Jen jsem občas pozorovala, jak je najednou opatrný v tom, co říká. Vtipy o manželkách a žárlivosti zmizely.
Jednoho rána jsme se potkali u kávovaru. Byli jsme tam sami, jen zvuk mlýnku a vůně kávy mezi námi. Vypadal, jako by špatně spal.
Podívala jsem se na něj a neodpustila si to.
„Hele,“ řekla jsem klidně, skoro mile, „já jsem nevěděla, že tě doma drží tak zkrátka.“
Na chvíli ztuhl. Pak se pousmál, ale nebyl to jeho obvyklý sebejistý úsměv. Spíš něco mezi rozpaky a pochopením.
A já si uvědomila, že některé vtipy mají dlouhou ozvěnu. A že někdy stačí úplně malá věc, aby člověk pochopil, jak zní jeho vlastní slova, když se k němu vrátí.
