Článek
Jmenuji se Dominika, je mi čerstvých 18 let a chodím na gymnázium. Nejsem nijak zvlášť společenská, ale mám dvě kamarádky, se kterými se cítím v bezpečí – Andy a Kaju. Po škole se vracím domů pěknou dálku autobusem. Do bytu své mámy. Té, která nikdy nepochybuje o svých rozhodnutích, která má vždy pravdu a všechno ví nejlépe. A hlavně, vždycky musí mít poslední slovo. Od té doby, co se s tátou rozvedli, se v ní něco změnilo. Jako by jí povolily brzdy. Jako by uznala za vhodné, že teď má konečně právo dělat všechno tak, jak se jí zlíbí. A já mám jen koukat a neplést se do toho.
S tátou mám dobrý vztah. Je klidný. Tichý. U něj se nikdy nemusím bát, že by se moje slova obrátila proti mně. Nikdy mi nic nevyčítá. Nikdy neříká, že za něco můžu. A už vůbec nikdy neříká, že jsem nevděčná.
Na zimní prázdniny jsem měla jet k prarodičům na vesnici jako už tolikrát předtím. Bez mámy. Bez dramat. Bez jejích křiků, trucování, slz, vydírání a her. Už jsem odpočítávala dny – čekaly mě dva týdny mezi lidmi, kteří jsou hodní jen proto, že takoví prostě jsou. Když jsem vystoupila z autobusu v zasněžené vesnici, usmála jsem se. Tohle bude dobrý čas. Babička už na mě čekala v kuchyni s horkým malinovým čajem.
„Pojď, zlatíčko. Zahřeješ se. Hned ti udělám palačinky, ty tvoje oblíbené s tvarohem,“ řekla a objala mě, jako bych byla zase malé dítě.
Děda mi nachystal deku na křesle u krbu, abych si mohla číst.
„Hlavně se o prázdninách nepřepracuj,“ mrkl na mě pobaveně.
Připadala jsem si, jako bych se vrátila do dětství. Do doby, kdy bylo všechno jednodušší. Kdy jsem si myslela, že máma je nejlepší člověk na světě a táta s dědou jsou superhrdinové. Dlouho jsme seděli u stolu, vzpomínali na prázdniny u jezera, moje první sáňky, pečení perníčků. A pak, pozdě večer, mi přišla zpráva od mámy:
„Zítra ráno přijedu. Mám překvapení!“
I když jsem seděla u krbu, přejel mi po zádech mráz. Ten tón jsem znala. Mámina „překvapení“ nikdy neznamenala nic dobrého. Sevřelo se mi hrdlo. Něco ve mně hned vědělo, že ten klid dlouho nevydrží.
Ráno mě probudil zvuk motoru před domem. Vyskočila jsem z postele a podívala se z okna. Na zasněženém dvoře stálo auto. Vystoupila z něj máma. A s ní ještě někdo. Cizí muž, jehož tvář jsem viděla poprvé v životě. Krátké, lehce prošedivělé vlasy, dlouhý černý kabát a úsměv, který působil mile, ale nepřirozeně. Jakoby nacvičeně. Máma hodila kufr ke dveřím, jako by byla doma.
„To je Jarek. Od března s námi bude bydlet,“ oznámila klidně, jako by mluvila o novém koberci. Ani pozdrav, ani otázka, jak se mám. Dívala se na mě s pýchou, jako by mi představovala trofej. Jarek mi podal ruku.
„Ahoj, Dominiko. Těší mě.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se na něj dívala. Na to, jak rychle se tu cítí samozřejmě. Bylo mi jasné, že to není žádná náhoda ani krátký románek. Už dávno měl v tomhle příběhu své místo.
U oběda bylo dusno. Hrachovka, brambory a řízky chutnaly jako vždycky, ale ve vzduchu viselo napětí. Máma mluvila pořád, vůbec se nezastavila. O tom, že Jarek rozumí zahradě, že kdysi hrál v amatérském divadle, že má rád pořádek. Prarodiče se snažili být zdvořilí, i když byli zaskočení. Nikdo se nesmál.
Po obědě jsem odešla do pokoje. Seděla jsem na parapetu a dívala se na zasněžené stromy. V hlavě mi zněla jediná otázka: Proč ona vždycky všechno rozhoduje sama, bez ptaní, bez rozhovoru, jako bych byla jen přítěž, něco, co se musí přizpůsobit, nebo zmizet?
Když Jarek odešel s dědou na procházku, šla jsem za mámou do kuchyně.
„Jak mi můžeš představit cizího chlapa a rovnou říct, že s námi bude bydlet?“ zeptala jsem se ostře.
Ani se nedivila.
„Nemůžeš být pořád dítě,“ řekla chladně. „Je ti osmnáct. Ostatní lidi taky chtějí být šťastní.“
„A já nejsem člověk? Se mnou můžeš zacházet jako s kusem nábytku? Ani ses mě nezeptala, co si o tom myslím.“
Rozčílila se. Křičela, že se snaží, že má právo na svůj život. Já jí řekla, že nemá ponětí, co znamená být matkou. Každé to slovo mě bolelo, ale byla to pravda. Odešla jsem dřív, než stihla odpovědět. Neomluvila se. Neřekla nic.
Zbytek pobytu jsem s ní nemluvila. Vyhýbala jsem se jí. Jarek to pochopil rychleji než ona. Přestal se se mnou bavit. A bylo to tak lepší. Babička si všimla, že se něco děje, ale já neměla sílu vysvětlovat. Jednou se mě tiše zeptala, co se stalo, ale já jen zavrtěla hlavou a objala ji. Nebyly ani slzy. Byla jen prázdnota a vztek.
Poslední den jsem vstala brzy. Potichu jsem se sbalila, abych nikoho nevzbudila. Sestoupila jsem do kuchyně. Babička už tam byla.
„Chceš něco na cestu?“ zeptala se.
Objala jsem ji. Pak dědu. Neřekla jsem jim, kam jedu. Nelhala jsem, jen jsem nevysvětlovala. V předsíni stála máma. Rozespalá, v županu.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Jedu k tátovi,“ odpověděla jsem klidně.
„Bez ptaní?“
Zapnula jsem si bundu, vzala tašku a podívala se jí do očí.
„Nezůstanu tu s vámi ani minutu navíc pod jednou střechou.“
Neřekla nic. Neběžela za mnou. Nezeptala se, jestli mám lístek. Vyšla jsem ven. Sníh křupal pod botami. Nastoupila jsem do vlaku a neohlédla se.
Táta mi otevřel dveře. Neptal se, proč jsem přijela bez ohlášení. Jen ustoupil a řekl:
„Jsem rád, že jsi přijela.“
A tehdy jsem se poprvé po mnoha dnech rozplakala. Udělal horkou čokoládu, prý „na nervy.“ Seděli jsme u stolu a já mu řekla všechno. Jak máma přijela s Jarkem. Jak oznámila, že s námi bude bydlet. Jak mě ignorovala. Jak jsem se cítila.
Poslouchal. Nepřerušoval. Neobhajoval ji.
„Chtěl jsem, abys s ní měla pořád blízký vztah,“ řekl tiše. „Ale ne za každou cenu. Jestli se tam necítíš dobře, nemusíš se vracet.“
Máma nezavolala. Nenapsala. Ani se nezeptala, jestli jsem dojela v pořádku. A právě v tom tichu, v obyčejném bytě s výhledem na rušnou ulici, jsem pochopila, že se vracet nechci. Že její svět není můj svět.
Uplynuly dva týdny. Bydlela jsem u táty. Byl tam klid. Bez křiku. Bez her. Večer jsme spolu večeřeli. Někdy jsme mluvili, jindy jen mlčeli. A to ticho bylo dobré. Chodila jsem do nové třídy, byla to velká změna, ale kupodivu se mi tam taky líbilo.
Jednoho dne mi přišla zpráva od mámy:
„Doufám, že mi jednou odpustíš.“
Neodepsala jsem. Ten večer jsem si dlouho povídala s tátou. Řekla jsem mu, že se cítím opuštěná. Že si máma vybrala chlapa místo mě. Že jsem se celý život musela přizpůsobovat. Že nikdy nebyl žádný rozhovor, jen rozhodnutí. Poslouchal. A neřekl, že přeháním.
Necítila jsem úlevu. Ale cítila jsem, že už na to nejsem sama. A že jsem udělala první krok. Ještě jsem nevěděla, kam mě zavede. Ale byl můj, bez rozhodnutí a rozkazů mé mámy, pro kterou jsem nikdy nebyla na prvním místě.
