Článek
Moje máma měla tenhle zlozvyk už dávno předtím, než jsem se odstěhoval z domu. Vlastně už od doby, kdy jsem byl dítě a později dospívající. Tehdy jsem to sice vnímal, ale neuměl jsem to úplně pojmenovat. Jen mi bylo nepříjemné, že můj kartáček na zuby nikdy nebyl tak úplně jen můj.
Kartáčky jsme měli doma všechny pohromadě v jednom kelímku. A já si často všiml, že ten můj je mokrý, i když jsem si zuby ještě nečistil. Nejdřív jsem si říkal, že se asi pletu. Že jsem ho možná použil a zapomněl. Nebo že ho máma při úklidu opláchla. Člověk nechce hned myslet na nejhorší, zvlášť když jde o vlastní rodiče.
Jenže časem to bylo čím dál jasnější. Kartáček byl někdy jinak ohnutý, víc rozježděný. A hlavně se to dělo opakovaně. Když jsem se mámy zeptal, jestli si náhodou nespletla kartáček, zasmála se. Řekla, že „no a co“, že kartáček je kartáček, že jsme rodina a že se to dřív vůbec neřešilo. Že přeháním a dělám z komára velblouda.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že mi to vadí. Že mi to přijde nehygienické. Že kartáček je osobní věc. Jenže pokaždé to skončilo stejně. Mávnutím ruky, vtipem, případně poznámkou o tom, že jsem cimprlich. Nikdy to nepřiznala jako problém. A nikdy se to nevyřešilo. Bylo mi z toho hrozně trapně, protože jsem si uvědomoval, že řeším něco, co bych vůbec řešit neměl. Že vysvětluju dospělému člověku základní hygienu, a ještě u toho vypadám jako ten přecitlivělý.
Když jsem se odstěhoval, přestal jsem to řešit úplně. Říkal jsem si, že mám konečně klid. Že doma si každý používá svoje věci a že tohle zůstalo někde v minulosti. Bral jsem to jako jednu z těch věcí, které člověk u rodičů zažije a pak na ně raději zapomene.
Jenže pak se to stalo znovu. A tentokrát už ne u rodičů, ale u nás doma.
Máma k nám přijela na návštěvu. Ke mně a k mé přítelkyni. Byla to normální víkendová návštěva, nic výjimečného. Přespala u nás, povídali jsme si, všechno probíhalo v klidu. Večer jsme šli spát a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit.
Ráno přišla přítelkyně z koupelny a bylo na ní vidět, že je nesvá. Nejdřív váhala, pak se mě opatrně zeptala, jestli si myslím, že by si moje máma mohla splést kartáček. Ten moment si pamatuju úplně přesně. Okamžitě se mi stáhl žaludek. Věděl jsem, kam tím míří, ještě než mi to řekla celé. A současně jsem cítil obrovský stud. Nejen za mámu, ale i za sebe, že něco takového musím vůbec vysvětlovat své partnerce.
Řekla mi, že její kartáček byl očividně použitý. Mokré štětiny, jinak ohnuté než večer. Neříkala to hystericky ani vyčítavě, spíš rozpačitě. Nebyla si stoprocentně jistá, ale měla silný pocit, že ho někdo použil. A já jsem v tu chvíli nemohl lhát. Nemohl jsem dělat, že se nic neděje.
Musel jsem jí říct pravdu. Že se to u nás doma dřív dělo. Že to není poprvé. Že moje máma tenhle zvyk měla už dlouho. Připadal jsem si hrozně, protože jsem slyšel sám sebe, jak vysvětluju něco, co zní skoro jako špatný vtip. A přitom to byla realita.
Tentokrát jsem to s mámou řešil otevřeně. Ne opatrně, ne v náznacích. Řekl jsem jí, že tohle je přes čáru. Že už nejde jen o mě, ale i o lidi, kteří k nám přijedou na návštěvu. Že to není normální a že s tím musí přestat. A znovu mě zarazilo, že vůbec musím něco takového dospělému člověku říkat nahlas. Reakce byla ale prakticky stejná jako vždycky. Smích, bagatelizování, poznámky o tom, že se řeší hlouposti a že ona by si nikdy nemyslela, že z něčeho takového uděláme problém.
Od té doby si na to dáváme pozor. Ne proto, že bychom chtěli vyvolávat konflikty, ale proto, že nechceme řešit něco, co by se vůbec řešit nemuselo. Kartáčky máme jasně oddělené a uložené tak, aby bylo na první pohled poznat, komu patří. A přesto mám pokaždé, když k nám máma přijede, nepříjemný pocit, že se to může znovu stát.
Nejhorší na tom je, že v ostatních věcech je máma úplně normální. Čistotná, pečlivá, pořádná. O to víc tenhle zvyk vyčnívá. A o to víc mi přijde nepochopitelné, že ho odmítá vidět jako problém.
Možná je to maličkost. Možná by to někdo přešel. Ale pro mě je to hranice, která se nemá překračovat. Protože kartáček na zuby není sdílená věc. Ani v rodině. A už vůbec ne u někoho doma, kam přijedeš na návštěvu.
A právě tehdy mi došlo, že některé zvyky nejsou jen divné nebo nepříjemné. Jsou prostě nechutné. A že i rodičům je někdy potřeba nastavit hranice, i když by to člověk nejradši nikdy řešit nemusel.
