Článek
Když můj manžel po pětatřicítce začal přibírat, nepřekvapilo mě to. Práce, méně pohybu, večer únava, občas něco nezdravého k jídlu. Nic výjimečného. Spíš klasika. Začal si na to stěžovat, že se necítí dobře, že se sám sobě nelíbí. Říkal, že by se sebou měl něco udělat. A já jsem byla vlastně ráda, že to chce řešit. V té době mi to přišlo rozumné a normální, žádné drama, žádný extrém.
Ze začátku to vypadalo úplně zdravě. Fitko dvakrát týdně, občas delší procházka, někdy kolo. Zhubnul pár kilo, měl lepší náladu, víc energie. Doma byl klidnější, méně unavený. Když se o tom bavím zpětně s kamarádkami, přesně tohle období všem připadá ideální. „Takový chlap je sen,“ říkají. A ano, tehdy to sen byl. Tehdy jsem si taky říkala, že mu to prospívá a že to máme vlastně hezky nastavené.
Jenže pak se to začalo nenápadně posouvat.
Nejdřív jídlo. Začal si víc hlídat, co jí. Omezil sladké, večerní mlsání, začal si číst etikety. Pak přišly doplňky. Nejdřív jeden protein, pak další věci. Kuchyňská linka se postupně zaplnila dózami, krabičkami a prášky, kterým jsem ani nerozuměla. Pořád o tom mluvil. Kolik čeho snědl, kolik by měl sníst, co by měl příště upravit. Já jsem se přistihla, že přestávám vařit „normálně“, protože skoro všechno měl rozdělené na porce, časy a přesná množství.
Cvičení už nebylo „někdy“. Stalo se pevnou součástí každého dne. Ne že by byl celý den v posilovně, ale všechno ostatní se začalo přizpůsobovat tomu, aby trénink vyšel. Když se něco protáhlo, byl nervózní. Když se plán změnil, byl podrážděný. Nezlobil se na mě, ale na situaci. Jenže já jsem tu situaci byla často já, nebo společné věci, které jsme dřív řešili automaticky.
Víkendy přestaly být spontánní. Ne ve smyslu, že by odmítal všechno, ale všechno se muselo plánovat. Výlet? Musíme se domluvit dopředu. Návštěva? Záleží, jak to vyjde. Společný program? Uvidíme. Čím dál víc jsem měla pocit, že žiju vedle jeho režimu, ne s ním. A čím víc jsem se snažila přizpůsobit, tím víc jsem měla pocit, že mizím z jeho pozornosti.
Pak přišly soutěže.
Když mi poprvé řekl, že by si to chtěl zkusit, nepřipadalo mi to nijak zásadní. Říkala jsem si, že je to výzva, že si splní sen, že ho to možná i uklidní. Jenže s tím přišly další peníze. A další. Startovné, trenér, příprava, věci, o kterých jsem do té doby ani neslyšela. Najednou se částky sčítaly a mizely z účtu a já jsem si začala všímat, že se o tom vlastně ani moc nebavíme — prostě se to bralo jako nutnost.
Nic nevyhrál. Ani se neumístil. A místo aby to skončilo, rozjelo se to ještě víc. Další soutěž. Další příprava. Další výdaje. A hlavně ještě větší soustředění jen na jedno jediné téma. Každý neúspěch ho paradoxně nutil jít dál, ne zpomalit.
A tady někde začíná ta část, kterou kamarádky nevidí.
Vidí ho jen zvenku. Jak vypadá. Jak má svaly. Jak se o sebe stará. Jaký „kus chlapa“ mám doma. Říkají mi, jak mi závidí. Jak by ony daly cokoliv za to, kdyby jejich manžel takhle vypadal, místo aby seděl doma nebo šel na pivo. Usmívám se, přikyvuju, někdy se i zasměju. Ale uvnitř vím svoje.
Jenže ony nevidí, že kromě práce a cvičení už na nic moc nezbývá prostor. Nevidí, že rozhovory se točí pořád dokola kolem jednoho tématu. Nevidí, že peníze, které by šly na dovolenou, společné plány nebo jen obyčejný klid, mizí v přípravách na soutěže, které vlastně nic nepřinášejí. Nevidí, že i obyčejný večer doma je často podřízený tomu, co se smí a nesmí jíst, kdy se musí jít spát a kdy vstávat.
Nevidí, že žít s někým, kdo má všechno podřízené jednomu cíli, je vyčerpávající. Že člověk začne mít pocit, že je až na druhém místě. Ne proto, že by ho ten druhý neměl rád, ale proto, že jeho hlava je pořád někde jinde. U dalšího tréninku, další soutěže, další „lepší verze sebe sama“.
Kamarádky vidí výsledek. Já vidím cestu. A ta je plná nervozity, plánování, peněz, které mizí, a pocitu, že všechno ostatní musí ustoupit.
Nejhorší na tom je, že kdybych si stěžovala, vypadala bych jako nevděčná. „Aspoň se stará o sebe,“ slyším často. Ano, stará. Ale zároveň mám pocit, že všechno ostatní šlo stranou. Že vztah se pomalu smrskl na doprovod k jeho životnímu stylu.
A někdy si říkám, že je zvláštní, jak snadno lidi závidí něco, co znají jen z povrchu. Protože svaly vypadají skvěle na fotkách. Disciplína zní obdivuhodně. Ale žít s někým, kdo se v tom postupně ztrácí, už tak obdivuhodné není.
Kdyby jen věděly, co zatím je.
