Článek
S Klárou se vídám tak dvakrát do roka. Nikdy jsme nebyly nejlepší kamarádky, ale od střední jsme zůstaly v kontaktu – občas si napíšeme, někdy zajdeme na kafe. Vždycky mě na ní fascinovalo, jak moc se změnila. Na střední byla spíš nenápadná, trochu zakřiknutá, ale teď, ve třiadvaceti, působí úplně jinak. Sebevědomě, elegantně, jako někdo, kdo přesně ví, co chce.
Všimla jsem si toho pokaždé. Kabelky, boty, šaty – všechno značkové a kvalitní. Dokonce i její parfém působil luxusně. Přitom jsem věděla, že nechodí na žádné brigády a rodiče nejsou z těch, kteří by své dceři posílali horentní částky. Čím dál víc jsem si lámala hlavu, odkud se to všechno bere.
Jednou, když jsme seděly v kavárně u kapučína, jsem to už nevydržela. „Kláro,“ začala jsem opatrně, „já se tě musím zeptat… jak to děláš? Vždycky máš na sobě takové věci, ale přitom nepracuješ. To máš nějaké tajemství?“
Pousmála se, jako by tu otázku čekala. „No jo,“ řekla, „já jsem sugar baby.“
Věděla jsem, co to znamená, ale stejně mě to zarazilo. „Aha… a… jak to teda funguje?“
„Jednoduše,“ odpověděla s klidem. „Mám staršího partnera, který mě finančně podporuje. A já mu na oplátku věnuju společnost. Není to jen o penězích a není to jen o sexu. Je to dohoda.“
Pak se rozpovídala víc. „Na vysoké jsem zkusila brigády, ale byla jsem pořád vyčerpaná. Škola trpěla, já taky. Pak jsem se dostala k tomuhle. Teď mám byt v centru, který mi platí, nemusím řešit účty. Když chceme cestovat, prostě jedeme – Paříž, Dubaj, Itálie… vždycky hotely, které bych si sama nikdy nezaplatila. Mám kabelky, šperky, oblečení. A hlavně – nemusím se stresovat penězi.“
Ukázala mi náramek, který měla na ruce. „Třeba tohle je jen takový dárek. A auto, ve kterém jezdím? To je jeho druhé. Nechtěl, abych se tahala v tramvajích, tak mi ho nechal k používání. Ani benzín neplatím.“
Poslouchala jsem ji a měla pocit, že slyším pohádku. Část mě jí upřímně záviděla – kdo by nechtěl cestovat, nosit krásné věci a bydlet v luxusním bytě? Ale zároveň se mi v hlavě začaly rojit otázky.
Klára pak zvážněla. „Samozřejmě to má i svoji cenu. Musím být pořád na telefonu. Někdy zavolá, že chce, abych přijela hned. Nemůžu si dovolit říct ne. A vztah? Zapomeň. Nemůžu mít přítele. On by to neunesl. Je žárlivý, i když sám má rodinu.“
Zarazila jsem se. „A jeho žena o tom ví?“
„Ví,“ přikývla. „Není slepá. Ale toleruje to. Mají děti, dům, postavení. Ona ví, že o něj nepřijde, že jí všechno zůstane. Zavře oči a nechá to být. Každý dostává, co potřebuje.“
Seděla jsem proti ní a najednou nevěděla, co cítím. Obdiv? Závist? Nebo lítost? Její svět byl jako sen – ale sen, který měl jasná pravidla a hranice. Svoboda vykoupená závislostí.
„A stojí ti to za to?“ zeptala jsem se.
Na chvíli se zamyslela. „Teď jo. Vím, že to není navždycky. Ale dokud mi to dává svobodu a klid, proč ne? Jednou s tím skončím. Ale teď jsem spokojená.“
Loučily jsme se po dvou hodinách povídání. Objala mě a poprosila: „Nikomu to neříkej, jo?“ Jen jsem kývla. Pak vyšla ven a nasedla do černého auta, které stálo u chodníku. Věděla jsem, že to není její – bylo jeho, jen jí ho nechal k užívání.
Dívala jsem se, jak mizí za rohem. A cítila jsem zvláštní směs emocí. Část mě jí záviděla, že má život bez finančních starostí a svět plný luxusu. Ale druhá část ve mně šeptala: Je tohle opravdu svoboda, když musíš být pořád k dispozici? Dá se v tom vůbec žít naplno?
Stála jsem tam na chodníku a došlo mi, že i když se s Klárou pořád občas vídáme, naše světy se rozešly tak moc, že je možná už nikdy úplně nepochopím.
