Článek
Když jsem po škole hledala práci, byla to právě ona, kdo mi pomohl. Kamarádka, se kterou se známe roky. Ne taková ta povrchní známost, ale někdo, s kým si pamatujete zkoušková, první brigády, nervy z pohovorů i období, kdy člověk netuší, kam vlastně směřuje. Ona už tehdy pracovala ve firmě, v sales oddělení, a já se po absolvování školy spíš plácala. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory, ale nic pořádného z toho nebylo.
Jednou mi řekla, že u nich hledají někoho na administrativu. Neznělo to nijak lákavě, spíš jako nouzové řešení. Papíry, tabulky, maily, podpora obchodníků. Ale nic lepšího jsem v tu chvíli neměla. Řekla, že mě může doporučit. A taky to udělala.
Vzala jsem tu práci s tím, že je to dočasné. Říkala jsem si, že tam zůstanu rok, maximálně dva, a pak se posunu někam dál. Byla jsem hlavně ráda, že mám pravidelný příjem a že jsem neskončila hned po škole bez práce. Na začátku jsem byla vděčná za každou maličkost a snažila se nedělat vlny.
Jenže postupně se to změnilo.
Zjistila jsem, že mi práce vlastně docela sedí. Vyhovoval mi řád, systém, jasně dané procesy. Byla jsem pečlivá, hlídala si termíny, dělala věci důsledně. Začala jsem si sama od sebe dělat různé kurzy, vzdělávat se, přebírat další odpovědnosti. Ne proto, že bych chtěla někoho přerůst, ale proto, že mě to bavilo a viděla jsem v tom smysl.
Najednou jsem neměla důvod odcházet.
Po čase přišlo první povýšení. Pak další. Lepší plat, benefity, služební auto. Najednou jsem nebyla jen někdo, kdo přepisuje data, ale někdo, kdo rozhoduje. A s tím přišla i odpovědnost za lidi. Nábor, hodnocení výkonu, plánování týmů. A také ta část práce, o které se moc nemluví – propouštění.
Poslední roky nebyly pro firmu jednoduché. Prodeje, které zprostředkovávali lidé, šly dolů. Čím dál víc klientů si objednávky řešilo online, bez kontaktu s obchodníky. Na poradách se přestalo mluvit o růstu a začalo se mluvit o efektivitě, úsporách a optimalizaci. Bylo jasné, že přijde reorganizace.
A taky přišla.
Nejdřív se mluvilo obecně. Pak se objevily konkrétní plány. A nakonec e-mail z centrály. Strohá zpráva, žádné vysvětlování, jen jasný požadavek: snížit stav. Seznam pozic. Seznam jmen. Termíny.
Když jsem ten seznam otevřela, na chvíli jsem se zastavila.
Bylo tam její jméno.
Kamarádka, která mě kdysi do firmy dostala.
V poslední době neměla úplně dobré výsledky. Nepropadala, ale ani nevynikala. Trh se změnil, její práce už nebyla tolik potřeba, čísla mluvila jasně. Několikrát si na to stěžovala, říkala, že to není jako dřív, že klienti mizí, že se všechno přesouvá jinam. Chápala jsem ji. Ale chápání nemění tabulky.
Seděla jsem u počítače a uvědomovala si, v jaké pozici jsem se ocitla. Na jednu stranu požadavek shora, jasný a neosobní. Na druhou stranu konkrétní člověk, kterého znám roky. Někdo, komu vděčím za to, že jsem tu práci vůbec dostala.
Teď mám v e-mailu úkol připravit výpovědi. Několik jmen. Jedno z nich patří jí.
Můžu se za ni postavit. Můžu zkusit navrhnout jiné řešení, jiné jméno. Vyargumentovat to vedení. Znamenalo by to ale, že místo ní odejde někdo jiný. Někdo, kdo nemá se mnou osobní vztah. A zároveň riskuji, že si u vedení pokazím pozici člověka, který rozhoduje podle dat, ne podle vazeb.
Nebo můžu udělat to, co se ode mě očekává. Přijmout rozhodnutí, které není osobní, ale důsledkem čísel a strategie. A tím definitivně ohrozit vztah s někým, kdo mi kdysi pomohl, když jsem byla na začátku.
Obě možnosti jsou špatné.
Ten e-mail mám pořád otevřený. Jména jsou tam jasně. Požadavek taky. A je jen na mně, kterou cestu zvolím. Neexistuje řešení, po kterém by všichni odešli spokojení. Jen dvě varianty, z nichž každá něco vezme.
A jedno finální rozhodnutí, které budu muset udělat.
