Článek
S Martinem se známe skoro patnáct let. Nejsme kamarádi, kteří si každý den píšou, ale několikrát do měsíce jsme se vídali, jezdili spolu na výlety a dokázali si pomoct, když bylo potřeba. Alespoň jsem si to dlouho myslel.
Před dvěma lety koupil starší dům kousek za městem. Neměl peníze na kompletní rekonstrukci od firmy, takže spoustu věcí dělal sám. Některé práce samozřejmě nechal odborníkům, ale bourání, vyklízení, malování nebo vožení materiálu zvládal po večerech a o víkendech.
Jednou se mě zeptal, jestli bych mu v sobotu nepřišel pomoct vybourat starou kuchyň. Měl jsem volno, takže jsem bez dlouhého přemýšlení souhlasil.
Z jedné soboty bylo několik měsíců
První víkend jsme strhli staré skříňky, odnesli suť a vytrhali část podlahy. Byla to špinavá práce, ale zároveň docela zábava. Dali jsme si pivo, objednali pizzu a večer jsem měl pocit dobře odvedené práce.
O dva týdny později potřeboval odvézt několik desek ze stavebnin. Mám větší auto, takže jsem mu je naložil a přivezl. Potom přišlo malování, skládání nábytku a stěhování těžké skříně do patra.
Nechodil jsem tam každý víkend, ale během půl roku jsem mu pomohl možná desetkrát. Některé návštěvy zabraly dvě hodiny, jiné skoro celý den. Nikdy mě nenapadlo počítat, kolik času jsem tam strávil.
Martin se vždycky snažil obstarat jídlo a pití. Několikrát mi děkoval a říkal, že bez pomoci kamarádů by rekonstrukci finančně nezvládl. Přesně tak jsem to bral i já.
Kamarádi si přece někdy pomáhají.
Peníze jsme nikdy neřešili
Jednou mi Martin ze srandy řekl, že kdyby měl všechny ty hodiny zaplatit řemeslníkům, asi by mu nezbylo ani na kuchyň. Odpověděl jsem, že od toho má nás. Myslel jsem tím sebe a další dva kamarády, kteří se také občas přidali.
Nenapadlo mě chtít za práci peníze. Nejsem zedník ani stavební firma a samozřejmě jsem nedělal odborné věci, kterým nerozumím. Prostě jsem nosil, boural, natíral a dělal to, co zvládne běžný člověk.
Navíc jsem předpokládal, že podobné věci fungují oběma směry. Ne jako přesné účetnictví, kde jedna sobota musí být vrácena jednou sobotou. Spíš jako jistota, že když budu někdy potřebovat já, můžu se také ozvat.
Příležitost přišla minulý podzim.
Potřeboval jsem přestěhovat několik těžkých věcí
Nestěhovali jsme celý byt. Pořídili jsme novou skříň a zároveň jsem potřeboval odvést starou komodu, pračku a několik krabic do garáže u rodičů. Většinu bych zvládl sám, ale u dvou kusů nábytku jsem potřeboval druhého člověka.
Manželka tehdy nemohla nic těžkého zvedat a otec už má problémy se zády. Napadlo mě proto zavolat Martinovi. Po těch měsících na jeho stavbě mi připadalo skoro zbytečné vysvětlovat, proč se obracím právě na něj.
Napsal jsem mu, jestli by měl v sobotu dvě nebo tři hodiny čas a pomohl mi s několika těžkými věcmi. Odpověděl skoro okamžitě.
„A kolik platíš?“
Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci.
Zeptal jsem se, jestli to myslí vážně
Martin odpověděl, že ano. Sobota je prý jeho volný den a pokud má někomu pomáhat se stěhováním, chce vědět, jestli se mu to vyplatí. Dodal, že podobné práce se dnes běžně platí.
Chvíli jsem koukal na telefon a přemýšlel, co mu odpovědět. Nakonec jsem napsal, že jsem měl na mysli kamarádskou pomoc, podobně jako když jsem já chodil pomáhat jemu s domem.
Jeho reakce mě překvapila ještě víc než první zpráva. Podle něj to nebylo totéž. Já jsem prý tehdy chodil dobrovolně a navíc jsme se u toho bavili. Nikdy mi neslíbil, že mi za odpracované hodiny něco vrátí.
Technicky měl pravdu.
Žádnou smlouvu jsme skutečně neměli.
Najednou jsme se bavili skoro jako dvě firmy
Zeptal jsem se ho, kolik by si tedy představoval. Chtěl částku za hodinu a ještě proplatit cestu, protože by ke mně musel přijet autem. Nešlo přitom o nic, na co bych nutně potřeboval profesionála.
Když jsem mu připomněl, kolikrát jsem k němu jel já a kolik materiálu jsem vozil vlastním autem, začal být podrážděný. Řekl, že pokud jsem tehdy očekával něco na oplátku, měl jsem mu to říct předem.
To byla chvíle, kdy mi došlo, že nemá cenu se hádat.
Odpověděl jsem, že nic platit nebudu a pomoc si zařídím jinak. Martin napsal jen něco ve smyslu, že je to samozřejmě moje věc.
Celý rozhovor trval možná deset minut.
Můj pohled na naše přátelství ale změnil mnohem víc.
Nakonec mi pomohl člověk, kterého znám mnohem kratší dobu
O celé situaci jsem se zmínil kolegovi v práci. Známe se sotva dva roky a mimo kancelář se skoro nestýkáme. Zeptal se, co přesně potřebuju přestěhovat, a když jsem mu to popsal, nabídl se, že přijede.
Nechtěl jsem ho obtěžovat, takže jsem mu několikrát říkal, že si někoho najdu. On odpověděl, že stejně nemá v sobotu dopoledne nic důležitého a dvě hodiny ho nezabijí.
Přijel, společně jsme všechno odnosili a ještě mi pomohl naložit starou komodu. Zabralo nám to necelé tři hodiny. Potom jsme si dali oběd a samozřejmě jsem ho zaplatil já.
Když jsem se ho zeptal, jestli mu něco dlužím, začal se smát.
Prý mu někdy pomůžu já.
Přesně tak jsem si vždycky představoval normální mezilidskou pomoc.
Martin se ozval o několik týdnů později
Potřeboval půjčit přívěsný vozík, který patří mému otci. Už ho měl několikrát předtím a táta s tím nikdy neměl problém. Martin mi napsal, jestli bych mu mohl zjistit, zda je o víkendu volný.
Musím přiznat, že první myšlenka nebyla příliš velkorysá. Měl jsem chuť zeptat se ho, kolik nabízí za den. Přesně takovou odpověď by si podle mě zasloužil a pravděpodobně by konečně pochopil, jak na mě jeho otázka působila.
Nakonec jsem to neudělal.
Napsal jsem mu jen, že vozík tentokrát půjčovat nechceme. Nebyla to úplně pravda, protože táta by s tím nejspíš souhlasil. Jen jsem už neměl chuť dál fungovat jako člověk, kterému se Martin ozve pokaždé, když něco potřebuje.
Odpověděl překvapeným smajlíkem a tím to skončilo.
Naše přátelství se nerozpadlo jednou hádkou
Pořád se občas potkáme. Když je někde společná akce, normálně spolu mluvíme a neděláme kolem sebe dusno. Jen už mu nezvedám telefon s automatickým předpokladem, že pokud něco potřebuje, nějak to zařídíme.
Jednou se mě dokonce zeptal, proč už se skoro neozývám. Řekl jsem mu, že mám poslední dobou hodně vlastních věcí. Nechtěl jsem znovu otevírat debatu, kterou jsme si podle mě už jednou vyjasnili dostatečně.
Možná to z jeho pohledu celé vypadá jinak. Třeba skutečně považoval moji pomoc na rekonstrukci jen za způsob, jak společně strávit čas. Možná by tehdy bez problémů přijal, kdybych mu řekl, že nikam nepřijedu.
Jenže já jsem z jeho strany slyšel poděkování, viděl úlevu a několikrát poslouchal, kolik peněz díky pomoci přátel ušetřil. Proto pro mě bylo těžké přijmout, že při první malé prosbě opačným směrem vytáhl hodinovou sazbu.
Nejde mi o cenu tří hodin práce
Kdybych potřeboval profesionální stěhováky, samozřejmě bych jim zaplatil. Kdyby Martin řekl, že nemá čas, je unavený nebo se mu prostě nechce, také bych se nezlobil. Nikdo nemá povinnost přijít jen proto, že jsem mu někdy v minulosti pomohl.
Vadilo mi něco jiného. Jeho první otázka nebyla, co potřebuji, jak dlouho to zabere nebo jestli můžeme najít vhodný termín. První věc, která ho zajímala, byla cena.
Teprve tehdy jsem pochopil, že jsme těch několik měsíců každý vnímali úplně jinak.
Já měl pocit, že pomáhám kamarádovi a někdy zase pomůže on mně.
Martin měl zřejmě pocit, že získal pomoc zdarma, protože jsem si o peníze neřekl.
Rozdíl mezi těmito dvěma pohledy jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem poprvé něco potřeboval já.
A stála k tomu jediná otázka.
Kolik platíš?
