Článek
Když jsme se s manželkou rozhodli koupit byt, měli jsme pocit, že konečně děláme dospělé rozhodnutí. Už nás nebavilo bydlení v podnájmu, každoroční zvyšování nájmu a nejistota, jestli nám někdo jednoho dne neřekne, že se máme do dvou měsíců vystěhovat. Hypotéky jsme se báli, ale zároveň jsme si říkali, že jiná cesta prostě není.
Ten byt jsme viděli poprvé jedno sobotní dopoledne. Hned po vystoupení z auta mi došlo, že tohle místo má něco do sebe. Klidná část města, hodně zeleně, staré bytové domy z první republiky. Všechno působilo tak nějak solidně a důstojně. Žádné moderní krabice, ale domy s historií. Byt byl velký, světlý, s vysokými stropy. Oba jsme se na sebe podívali a bylo jasné, že jsme se zamilovali.
Cena nám přišla skoro podezřele dobrá. Samozřejmě jsme se ptali proč. Realitní makléř působil klidně a sebejistě. Řekl nám, že majitel potřebuje peníze. Staví dům a byt má z dědictví, takže se ho chce rychle zbavit. Neznělo to nijak zvláštně. Spíš jsme měli pocit, že jsme měli štěstí. Že jsme se objevili ve správný čas na správném místě.
Papíry jsme podepsali rychleji, než bych dneska považoval za rozumné. Hypotéka nám vzala dech. Zadlužili jsme se na dlouhé roky dopředu, ale utěšovali jsme se tím, že aspoň splácíme „svoje“. První měsíce byly hezké. Zařizovali jsme byt, chodili na procházky po okolí, zvali přátele. Říkali jsme si, že jsme udělali dobrý krok.
Problémy přišly nenápadně.
Po čase jsme si všimli, že okna už nejsou v úplně dobrém stavu. Netěsnila, v zimě táhlo, v létě se byt přehříval. Řekli jsme si, že je vyměníme. Nic složitého, říkali jsme si. Jenže pak přišla studená sprcha. Dům je památkově chráněný. Plastová okna, která tam byla už roky, jsou prý vlastně chyba z minulosti. A pokud je chceme měnit, musí to být dřevěná okna přesně podle původního vzhledu.
Cena byla několikanásobně vyšší, než jsme čekali.
Najednou jsme začali zjišťovat, že skoro každá oprava je problém. Cokoliv, co se týká fasády, oken, společných prostor, znamená papírování, schvalování, čekání. A hlavně peníze. Hodně peněz. Věci, které by jinde byly běžné a relativně levné, se tady měnily v drahé a zdlouhavé projekty.
Začali jsme se ptát sousedů. Někteří tu bydleli roky a jen pokrčili rameny. Prý si člověk zvykne. Jiní otevřeně říkali, že kdyby to věděli dřív, nikdy by do toho nešli. Pomalu nám docházelo, že cena bytu nebyla výhodná náhoda, ale spíš varování, které jsme nechtěli slyšet.
Hypotéku platíme každý měsíc jak mourovatí. Když odejde splátka, zůstane ticho. A pak přijde další výdaj. Fond oprav, nečekané opravy, drobnosti, které se postupně sčítají. Přestal jsem se na byt dívat jako na domov a začal ho vnímat jako závazek. Něco, co nás svazuje.
Manželka to nese hůř než já. Občas mi řekne, že jsme naletěli. A já jí nemůžu odporovat. Ne proto, že bych chtěl hledat viníka, ale proto, že to tak prostě cítím taky. Měli jsme být opatrnější. Měli jsme se víc ptát. Měli jsme si nechat víc času. Jenže zpětně je každý chytrý.
Nejhorší je ten pocit pasti. Byt se teď nevyplatí prodávat. Kdybychom ho prodali, možná bychom na tom prodělali. A tak splácíme, opravujeme a doufáme, že už nás nic zásadního nepřekvapí. Každá obálka ve schránce ve mně vyvolá napětí. Každá schůze společenství vlastníků znamená otázku, co se bude řešit tentokrát.
To místo je pořád krásné. Zeleň nezmizela, domy jsou pořád půvabné, ulice klidná. Jen já už to nevidím stejně jako na začátku. Ten romantický obraz vystřídala realita. A ta je mnohem dražší, než jsme si dokázali představit.
Nevím, co budeme dělat za pár let. Zatím děláme jediné, co umíme – platíme, fungujeme a snažíme se nezbláznit. A pokaždé, když slyším někoho říkat, že koupě bytu je vždycky dobrá investice, mám chuť mu říct, že investice není jen cena. Je to i všechno to, co vám nikdo neřekne, dokud už není pozdě.
