Článek
Když se ohlédnu zpátky, říkám si, že jsem tehdy byla opravdu naivní. Bylo mi čtyřiadvacet, studovala jsem navazující magisterské studium a plánovala doktorát. Do toho jsem několik let pracovala, abych si našetřila na vlastní pronájem a nemusela být jednou závislá na spolubydlení. Jenže zatím jsem bydlela ve studentském bytě, který jsem před dvěma lety hledala přes svůj post na sociálních sítích. Psala jsem, že sháním dvě slušné, ideálně studenty, kteří by se mnou sdíleli byt. Ozvali se Lucie, tehdy třiadvacetiletá, a Marek, čtyřiadvacet.
Na začátku vypadali oba sympaticky. Dokonce jsme měli několik večerů, kdy jsme hráli deskovky, povídali si o škole, o práci, o filmech. Atmosféra byla lehká, přátelská, všechno nasvědčovalo tomu, že jsem vybrala dobře. Jenže to nevydrželo dlouho.
První náznak problémů přišel překvapivě brzy. Lucie si jednoho dne začala stěžovat, že po sobě neuklízím koupelnu, konkrétně že ve vaně nechávám vlasy. Nejdřív mě to zarazilo, protože jsem byla přesvědčená, že uklízím dobře a pravidelně, ale řekla jsem si: dobře, budu si dávat ještě větší pozor. Dokonce jsem jí to tak i řekla. Věřila jsem, že je to maličkost, která se urovná.
Jenže o pár týdnů později, když jsem se vrátila po krátké návštěvě rodičů, byla koupelna neuklizená a ve vaně byly vlasy, zjevně ne moje. V klidu a slušně jsem na to upozornila. Lucie se ale naštvala, začala tvrdit, že má dojem, že se sprchuju nejvíc ze všech. Připadala jsem si, jako by mě obviňovala z toho, že snad plýtvám vodou. Nedávalo to smysl. Atmosféra mezi námi tím dost ochladla.
Zkoušela jsem si to s ní vyříkat z očí do očí. Snažila jsem se být diplomatická, dokonce jsem se omluvila, pokud jsem jí připadala kritická. Ona mi tehdy řekla, že mě nechtěla urazit, a chvilku to vypadalo, že se situace uklidní. Ale přesto už byl v bytě divný pocit, jako by něco viselo ve vzduchu.
Chtěla jsem navázat s nimi normální přátelský vztah, jako jsme měli první týdny. Občas jsem navrhla, že bychom si mohli zase něco zahrát, uvařit společně večeři, zajít na víno. Vždycky řekli, že nemají čas. Jenže pak jsem je viděla odcházet spolu někam ven, smějící se, uvolněné. A mně bylo jasné, že názor změnili jen na mě, ne na celý svět.
Když už jsme se někdy sešli všichni tři v kuchyni, Lucie tam seděla s výrazem, jako by chtěla být kdekoliv jinde. Po chvíli se vždy zvedla, omluvila se, že musí něco „dodělat“, a odešla.
Další problém přišel, když jsem se po svátcích vrátila do bytu a zjistila, že prasklo záchodové prkénko. Trvalo jim dva měsíce, než ho vyměnili, a ještě mi vyčetli, že jsem jim nepomohla. Nechápala jsem to — byli na to dva, já u toho ani nebyla. Proč bych se měla podílet na něčem, co jsem nezpůsobila?
Pak začali tvrdit, že ničím nepřispívám na výzdobu a vybavenost bytu. Přitom polovina dekorací byla moje. Většina nádobí byla moje. Na všechno ostatní jsme se skládali společně, nebo jsem jim s tím pomáhala sama. Když si pověsili obrazy, které se mi nelíbily, aniž by se mě zeptali, neřekla jsem nic — byl to přece i jejich domov.
Kdykoli jsem neuklidila hned, protože jsem měla přesčas nebo jsem jela pryč, stěžovali si. Oni sami přitom celé týdny o svátcích neuklízeli a během zkouškového už vůbec ne. Nikdy jsem jim nic nevyčetla.
Na moje narozeniny jsem je pozvala — protože mi to přišlo jako slušnost, když spolu bydlíme. Na oslavu přišli pozdě. A jako dárek mi přinesli hořčici, kečup a tatarku. Prý že „jsme to jako my tři“. Usmála jsem se, ale v duchu jsem si říkala, kde se v lidech bere taková zvláštní kombinace ironie a bezohlednosti.
O pár týdnů později měl narozeniny Marek. Dozvěděla jsem se to jen proto, že v kuchyni pekli hromadu pizzy. Když jsem se zeptala, co se děje, řekli mi, že má Marek narozeniny — tónem, jako bych to měla vědět. O půl hodiny později si beze slova vzali všechny židle v bytě, všechny talíře a odešli slavit do sousedního bytu. Mě samozřejmě nepozvali.
Poslední kapka přišla, když se Marek pozdě večer připravoval na důležitý projekt do školy. Praskla mu žárovka v lampičce — typ, který svítil jen v určitých lampách. Já měla stejnou, tak jsem mu tu svou hned dala. Bez řečí, jen proto, aby práci dokončil. O pár dní později, když jsem ho poprosila, jestli by mi koupil novou žárovku, mi řekl, že si ji mám koupit sama. Že „to přece není velká věc“. A že on taky někdy někde vyměnil žárovku. V tu chvíli jsem věděla, že je konec.
Měla jsem před sebou už jen tři měsíce nájemní smlouvy. Řekla jsem jim to tedy včas, aby si mohli najít náhradu. A pak jsem se ale rozhodla, že odejdu ještě o dva týdny dřív, potichu, bez vysvětlování. Prostě sbalím všechno, co bylo moje — a to bylo hodně: dekorace, nádobí, nože, prkénka, koření, jídlo, čistící prostředky, koberec, část nábytku, pračku, dokonce i myčku. A jako malou třešničku na dortu - i žárovku z Markovy lampy. Tu moji, kterou stále používal a nikdy se nenamáhal mi ji vrátit či nahradit.
Možná to působí malicherně. Moje dobrá duše ve mně, má občas ještě malé výčitky, že jsem jim neřekla, že odcházím dřív. Ale upřímně — mělo by být samozřejmé, že si člověk vezme svůj majetek. Jenže z toho, jak se ke mně dva roky chovali a jak používali moje věci jako samozřejmost, bych se ani nedivila, kdyby čekali, že jim to tam nechám.
Upřímně lituju toho, kdo se nastěhuje po mně. Doufám, že to nebude někdo tak naivní jako já, kdo věří, že se slušností nejdál dojdeš. Protože jak se říká — pro dobrotu na žebrotu.
A nejvíc úsměvné mi přišlo, když do svého nového postu na sociální sítě napsali, že hledají náhradu do „hezkého, plně vybaveného bytu“. Tak to se budou muset opravdu hodně snažit, aby to bez mých věcí dodrželi.
Já se teď stěhuju do hezčího bytu, na hezčí místo, se svou kamarádkou. A na rozloučenou jsem jim na stole nechala dárkový košík s novou hořčicí, kečupem a tatarkou - přece je nenechám s prázdnou.
