Článek
Druhé dítě jsme s manželem dlouho neplánovali. Dcera už chodila do školky, po několika náročných letech jsme konečně začali zase normálně spát a já se vrátila do práce, která mě bavila. Měli jsme pocit, že naše rodina funguje dobře tak, jak je.
Moje máma to viděla jinak. Při každé druhé návštěvě přišla řeč na to, že jedno dítě je málo a že Anička jednou bude litovat, že nemá sourozence. Když jsem řekla, že druhé dítě znamená znovu několik let úplně jiného života, odpovídala, že tentokrát už na to přece nebudeme sami.
„Vždyť jsem deset minut od vás,“ říkala. „Kdykoli budete potřebovat, přijedu.“
Poslouchala jsem to skoro rok.
Podle mámy jsme všechno zbytečně komplikovali
Kdykoli jsem zmínila práci, peníze nebo obyčejnou únavu, měla připravenou odpověď. Děti prý nepotřebují drahé věci, sourozenci se zabaví spolu a hlídání přece máme v rodině. Sama několikrát řekla, že až bude miminko větší, klidně si ho bude brát na celé odpoledne.
Neříkám, že jsme měli druhé dítě kvůli ní. To by byla hloupost a hlavní rozhodnutí bylo samozřejmě naše. Jen bych lhala, kdybych tvrdila, že její opakované ujišťování nehrálo žádnou roli.
Když jsem otěhotněla, byla máma nadšenější skoro než my. Kupovala malé oblečení, plánovala kočárek a před příbuznými vyprávěla, jak se těší, až bude mít další vnouče. Několikrát mi připomněla, že na rozdíl od prvního porodu tentokrát už víme, že se můžeme kdykoli obrátit na ni.
Syn Matěj se narodil na jaře. První týdny samozřejmě nikdo žádné hlídání neřešil, protože jsem byla doma a většinu času jsme jen zkoušeli přežít mezi krmením, spaním a čtyřletou dcerou, která najednou také potřebovala dvakrát víc pozornosti.
Máma chodila na návštěvy často. Přinesla jídlo, pochovala Matěje, udělala si fotografie a po hodině nebo dvou zase odešla.
Pořád jsem byla vděčná.
První opravdovou pomoc jsem potřebovala po dvou měsících
Měla jsem kontrolu u lékaře a manžel nemohl odejít z práce. Nechtěla jsem s sebou tahat miminko, takže jsem mámě zavolala a zeptala se, jestli by Matěje na dvě hodiny nepohlídala.
Souhlasila bez problému. Přijela, já odjela a všechno proběhlo dobře. Když jsem se vrátila, říkala, jak byl hodný a že vůbec nechápe, proč se bojím ji požádat.
Přesně tak jsem si představovala pomoc, o které před porodem pořád mluvila. Ne každodenní hlídání ani náhradu rodiče. Prostě možnost jednou za čas zavolat člověku, který nám sám rok tvrdil, že je připravený pomoci.
Asi o tři týdny později jsem potřebovala totéž podruhé. Tentokrát měla Anička ve školce akci pro rodiče a manžel byl služebně pryč. Trvalo to necelé dvě hodiny a chtěla jsem jít jen s ní, aby alespoň jednou nemusela mít vedle sebe miminko.
Máma odmítla.
Měla domluvenou kávu s kamarádkou.
Řekla jsem, že chápu, a zařídila si to jinak.
Potřetí už byla podrážděná
Další prosba přišla asi za měsíc. Potřebovala jsem na úřad a počítala jsem s maximálně hodinou a půl. Máma nejdřív povzdechla a potom se mě zeptala, jestli si nechci najít nějaké pravidelné hlídání.
Překvapilo mě to. Za téměř čtyři měsíce jsem ji požádala potřetí a jednou z toho odmítla. Zeptala jsem se, jestli jí hlídání vadí.
Odpověděla, že ne, ale že nechce, abych si zvykla, že je kdykoli k dispozici. Má také svůj život, kamarádky, cvičení a věci, které chce dělat. Prý už svoje děti vychovala a nechce znovu fungovat podle rozvrhu miminka.
S každou jednotlivou větou bych vlastně souhlasila. Babička není bezplatná chůva a nikdo nemá povinnost měnit svůj život podle vnoučat.
Jen jsem měla v hlavě její věty z předchozího roku.
Kdykoli budete potřebovat, přijedu.
Připomněla jsem jí, co říkala před porodem
Máma se okamžitě ohradila, že přece nemohla myslet doslova kdykoli. Podle ní bylo naprosto jasné, že pomoc znamená pomoc v rozumné míře, když se něco vážného stane. Ne že jí budu několikrát za měsíc volat kvůli běžným povinnostem.
Několikrát za měsíc mě trochu zarazilo. Do té chvíle hlídala jednou.
Připomněla jsem jí, že právě ona nám před narozením Matěje vysvětlovala, že druhé dítě nebude takový problém, protože bydlí blízko a může vypomoct. Máma odpověděla, že rozhodnutí mít dítě snad nebylo založené na tom, že bude dělat chůvu.
Samozřejmě nebylo.
Právě proto mě štvalo, že debatu okamžitě posunula do polohy, jako bych jí chtěla předat dítě na polovinu týdne. Nechtěla jsem. Potřebovala jsem jednou za několik týdnů dvě hodiny.
Nakonec jsem na úřad vzala Matěje s sebou.
Nejvíc mě naštvalo, když začala radit, že musíme víc odpočívat
O pár dní později byla u nás na návštěvě. Matěj předchozí noc špatně spal a já vypadala přesně tak, jak se člověk po několika hodinách přerušovaného spánku cítí. Máma mi řekla, že bych měla víc myslet na sebe.
Prý si mám s manželem občas někam vyjít, dát dítě někomu na hlídání a nevěnovat veškerý čas jen rodině. Dívala jsem se na ni a chvíli jsem nevěděla, jestli to myslí jako vtip.
Zeptala jsem se, komu přesně mám dítě dát.
Řekla, že třeba nějaké studentce nebo placené chůvě. Dnes je přece spousta možností a člověk nemůže spoléhat jen na rodinu.
Tehdy už jsem se neudržela a řekla jí, že přesně před rokem mi tvrdila opak. Podle ní jsme nepotřebovali řešit hlídání, protože máme ji. Teď mám čtyřměsíční dítě a ona mi vysvětluje, že se musím naučit nespoléhat na babičku.
Máma se urazila. Řekla, že jí vyčítám vlastní dítě a že kdyby věděla, jak její slova jednou použiju proti ní, raději by mi nic neradila.
Přestala jsem ji o hlídání prosit
Nebyla za tím žádná velká hádka ani trest. Prostě jsem si zařídila život tak, jako kdyby žádná pravidelná pomoc od mámy neexistovala. K lékaři chodím s Matějem nebo podle směn manžela, na některé věci máme placené hlídání a několik akcí jsme jednoduše vynechali.
Máma dál chodí na návštěvy. S Matějem si hraje, bere ho do náruče, vozí kočárek po zahradě a každému říká, jakého má krásného vnuka. Jako babička ho má ráda a o tom vůbec nepochybuju.
Jen už ji neberu jako člověka, na kterého se dá spolehnout ve chvíli, kdy potřebujeme něco zařídit.
Kupodivu si změny po několika měsících všimla sama. Jednou se mě zeptala, proč jí už nikdy nezavolám, když potřebuju hlídání. Řekla jsem jí, že jsem respektovala přesně to, co po mně chtěla.
Má svůj život.
Pak ji překvapilo, že syn je zvyklý na jiné lidi
Když bylo Matějovi skoro deset měsíců, nabídla máma sama, že si ho vezme na celé sobotní odpoledne. Chtěla s ním jet za svojí sestrou, která ho dlouho neviděla. Neměla jsem s tím problém.
Jenže Matěj u ní po našem odjezdu začal plakat a skoro hodinu se nedokázal uklidnit. Nakonec nám máma zavolala a manžel pro něj jel.
Večer byla zklamaná. Říkala, že vůbec nechápe, proč u ní nechce zůstat, když je přece jeho babička. U placené chůvy přitom údajně vydrží bez problémů.
Nechtěla jsem být škodolibá. Řekla jsem jí jen, že chůvu vídá pravidelně a je na ni zvyklý. Babičku vídá také, ale většinou když jsem přítomná já.
Máma na to nic neřekla.
Od té doby si ho začala brát častěji sama od sebe. Ne každý týden a rozhodně ne pokaždé, když potřebujeme. Jednou za čas se ozve, že má volné odpoledne a jestli nechceme, aby byl Matěj s ní.
Takový systém mi vyhovuje mnohem víc.
Dnes už bych jednu věc udělala jinak
Kdybych se znovu rozhodovala o dítěti, nevzala bych při plánování vážně jediný slib širší rodiny. Ani od vlastní mámy. Ne proto, že jsou lidé zlí nebo že svoje vnoučata nemají rádi.
Protože je strašně jednoduché nabízet pomoc, dokud je dítě jen teoretická představa.
„Já vám budu hlídat“ zní hezky u nedělního oběda. Úplně jinak vypadá ve středu v deset dopoledne, kdy má člověk svůj program a někdo po něm skutečně chce, aby ho změnil.
Máma má pravdu v jedné zásadní věci. Druhé dítě bylo naše rozhodnutí a odpovědnost za něj je naše.
Jen bych byla ráda, kdyby mi to řekla už tehdy.
Ne až poté, co mě rok přesvědčovala, že na něj přece nebudeme sami.
