Článek
Nový rok u nás doma nikdy nezačíná ohňostrojem ani velkými gesty. Začíná slovy. Přesněji řečeno slovy mého manžela, který má zvláštní schopnost vnímat přelom roku jako bod zlomu, kdy se z něj má stát lepší, zdravější a disciplinovanější verze sebe sama. Jakmile se blíží Silvestr, začne mluvit o změnách. O tom, jak omezí pití, jak už si nebude zapalovat jednu cigaretu za druhou, jak se začne víc hýbat, možná i běhat. Každý rok má ten seznam trochu jiný, ale pokaždé zní stejně přesvědčivě.
Kdysi mi to přišlo dokonce sympatické. Říkala jsem si, že je vlastně dobře, že se nad sebou zamýšlí. Že mu není jedno, jak žije. Jenže roky plynuly a já jsem si začala všímat, že se mění hlavně ta předsevzetí, ne jejich výsledek. První týdny v lednu býval plný elánu. Pil minerálky místo piva, mluvil o tom, že si půjde zacvičit, a já ho v tom podporovala. Pak ale přišla práce, stres, únava. Jedna výjimka, pak druhá. A než se člověk nadál, byl únor a všechno se vrátilo do starých kolejí.
Přitom náš vztah funguje. Nejsme rozhádaní, umíme spolu vycházet, máme se rádi. Manžel není žádný flákač, chodí do práce, doma pomůže, postará se, když je potřeba. Možná právě proto mě to celé někdy tolik vysiluje. Protože vím, že spoustu věcí by zvládl dotáhnout, kdyby chtěl. Jenže on má raději pocit začátku než proces samotný.
Letos na Silvestra to bylo opět stejné. Seděli jsme doma, venku bouchaly petardy a on začal vykládat, co všechno letos změní. Mluvil dlouho, s nadšením, skoro jako by už měl polovinu splněno jen tím, že to vyslovil nahlas. Poslouchala jsem ho, přikyvovala a snažila se být trpělivá. Nechtěla jsem mu kazit náladu. Jenže uvnitř jsem cítila známou únavu. Tu, která přichází, když už člověk dopředu ví, jak ten příběh pokračuje.
A pak jsem udělala něco, co mi v tu chvíli přišlo úplně přirozené. Zeptala jsem se ho, jestli by letos konečně nechtěl vyklidit garáž. Nic víc. Garáž, o které sám mluví už roky. Pořád říká, že se k tomu chystá, že až bude čas, že na jaře. Mezitím se tam hromadí krabice, staré věci, nářadí, které nikdo nepoužil celé roky. Pro mě to nebyla kritika, ale konkrétní návrh. Něco malého, uchopitelného, co by šlo opravdu udělat.
Jeho reakce mě ale zaskočila. Najednou se urazil. Řekl, že ho shazuju. Že místo podpory řeším nějakou hloupost. Že mu nevěřím a že mu beru chuť do jeho plánů. Seděla jsem tam a měla pocit, že jsem se dotkla něčeho, co jsem neměla. Něčeho, co ho zasáhlo víc, než by odpovídalo tak obyčejné otázce.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho nechci shazovat. Že mi jen přijde, že právě ty malé kroky mají větší cenu než velká prohlášení. Ale on už mě skoro neposlouchal. Byl zahnaný do kouta vlastními slovy a bránil se. V tu chvíli mi došlo, že možná nejde ani tak o tu garáž, jako spíš o jeho strach, že by konečně musel něco dotáhnout.
Ten večer jsem si uvědomila, jak křehké jeho nadšení vlastně je. Jak snadno se rozpadne, když se střetne s realitou. A jak těžké je být partnerkou člověka, který sní ve velkém, ale jedná opatrně. Balancuju mezi tím ho podporovat a zároveň si zachovat vlastní upřímnost. Protože podporovat přece neznamená jen přikyvovat. Znamená to i klást otázky, i když nejsou příjemné.
Nakonec jsme se uklidnili. Jako vždycky. Žádná velká hádka, jen ticho, které se pomalu rozplynulo. On měl pocit, že ho nechápu, a já zase pocit, že nemůžu říct ani obyčejnou věc, aniž by se urazil. Ta pachuť ale zůstala. Únava z opakujících se začátků, které nikam nevedou. Únava z toho, že se pořád točíme v kruhu.
Do nového roku jsem si tentokrát nedala žádné předsevzetí. Jen tiché přání, aby letos bylo méně slov a víc činů. Aby se některé věci konečně posunuly, třeba jen o kousek. A možná, úplně nenápadně, aby se jednou opravdu vyklidila i ta garáž. Ne jako symbol velké životní změny, ale jako důkaz, že některé plány se dají skutečně dotáhnout až do konce.
