Článek
Naše manželství trvalo sotva čtyři roky a přesto mám pocit, jako bych v něm zestárla o deset. Když jsem si brala Marka, bylo mi třicet a byla jsem přesvědčená, že konečně začínám klidnou a jistou životní etapu. Nebyla jsem z těch žen, o které by se muži přetahovali, a po letech spíš průměrných vztahů jsem toužila po stabilitě. Když se objevil někdo rozumný, vyrovnaný a ochotný se mnou plánovat budoucnost, brala jsem to jako výhru. Marek nebyl romantik ani velký vypravěč, ale působil spolehlivě. Měl mě rád, nebo jsem si to aspoň myslela, a já věřila, že láska se časem spíš prohlubuje než vytrácí.
Po svatbě jsme se nastěhovali do bytu, který měl být naším domovem. Zpočátku jsem si užívala i obyčejné maličkosti — společné večeře, plánování víkendů, řešení detailů, které k novému životu patří. Jenže nadšení začalo pomalu slábnout. Ne najednou, ale nenápadně, skoro nepostřehnutelně. Marek byl čím dál častěji pryč a já si to ze začátku omlouvala. Práce, stres, únava. Říkala jsem si, že to přejde.
Nejdřív začal chodit pravidelně ven v pátek. Tvrdil, že potřebuje vypnout a být chvíli s kamarády. Nic jsem nenamítala. Každý přece potřebuje prostor. Jenže z jednoho večera týdně se staly dva, později skoro všechny. Hospoda vystřídala sport, turnaje, zápasy, nejrůznější akce. Domů se vracel pozdě, často když už jsem spala. Ráno byl pryč dřív, než jsem otevřela oči. Začali jsme fungovat jako dva cizí lidé sdílející stejný byt.
Když jsem se ozvala, že mi chybí společný čas, reagoval podrážděně. Říkal, že přeháním, že bych si měla najít vlastní program a že manželství neznamená být spolu pořád. Snažila jsem se. Přihlásila jsem se na cvičení, občas jsem zašla s kamarádkou na kávu nebo na skleničku. Přesto jsem měla pocit, že večery a víkendy by měly patřit nám. Před svatbou to tak přece bylo. Jenže on už o to zjevně nestál.
Nejhorší nebyla samota jako taková, ale pocit, že jsem pro něj přestala být důležitá. Že se mnou už nepočítá. Seděla jsem večer doma, koukala na seriály, které mě nebavily, a přemýšlela, kdy se to pokazilo. Když jsem si jednou postěžovala kamarádce, navrhla mi, ať si aspoň s někým píšu. Ne kvůli nevěře, spíš jako útěk z ticha. Dlouho jsem odolávala, ale jednoho večera jsem si ze zvědavosti založila profil na seznamce.
Zpočátku jsem si s nikým moc nerozuměla. Pak se ale ozval Petr. Psali jsme si o obyčejných věcech — o práci, o filmech, o tom, co nám v životě chybí. Nebylo to nic převratného, a přesto jsem se na jeho zprávy těšila. Připadala jsem si zase viděná, jako někdo, koho se někdo ptá a skutečně poslouchá odpovědi. Po několika týdnech navrhl osobní setkání. Váhala jsem. Ten večer mi ale Marek zavolal, že se zdrží a domů přijde pozdě. Souhlasila jsem.
Schůzka byla překvapivě přirozená. Nervozita rychle opadla a povídání plynulo samo. Smáli jsme se, skákali si do řeči a čas utekl rychleji, než jsem čekala. S Petrem jsem se cítila lehce, bez napětí, bez pocitu, že někoho obtěžuji. Začali jsme se vídat častěji. Dlouho jsem si nalhávala, že jde jen o přátelství, že si jen kompenzuji prázdno doma. Když mě ale jednou na rozloučenou políbil, došlo mi, že už nejde couvnout.
Přesto jsem necítila výčitky, jaké bych čekala. Doma jsem už dávno nebyla partnerkou, spíš jen někým, kdo zalévá květiny a platí účty. Pravda vyšla najevo ve chvíli, kdy se Marek dozvěděl, že se scházím s někým jiným. Byl poprvé po dlouhé době viditelně rozrušený. Nezapírala jsem. Řekla jsem mu otevřeně, že jsem se cítila opuštěná a že jsem hledala pozornost jinde.
Překvapilo mě, že uznal svou vinu. Říkal, že si neuvědomil, jak moc mi ubližuje, že to bral jako samozřejmost. Prosil o druhou šanci, sliboval změnu, společný čas, zájem. Zároveň ale trval na tom, že musím ukončit kontakt s Petrem. Prý jedině tak může znovu věřit.
A právě tady stojím na místě. Nevím, jestli chci zachraňovat vztah, ve kterém jsem se dlouho cítila neviditelná, jen proto, že se druhá strana lekla ztráty. Nevím ani, jestli city k Petrovi jsou skutečné, nebo jen reakcí na dlouhodobou samotu. Jisté je jen jedno — už nechci zpátky do ticha, kde jsem byla sama i ve dvou. A bojím se, že ať se rozhodnu jakkoli, budu muset něco důležitého ztratit.
