Článek
Kdysi byl balkon jen malým doplňkem bytu, místem, kde se sušilo prádlo nebo kam jsem odkládala věci, které neměly své místo uvnitř. Teď, po Markově smrti, se stal mým malým rájem, únikem z každodennosti, mojí osobní džunglí plnou barev a vůní. Právě tady, obklopená muškáty, fuchsiemi a aromatickými bylinkami, jsem nacházela útěchu, když mi smutek začal příliš svírat srdce.
Milovala jsem to místo.
Balkon se stal také mostem, který mě spojoval s Antonínem, sousedem z protějšího domu, který stejně jako já objevil v zahradničení svou vášeň.
Antonín byl také sám. Smrt jeho ženy v něm zanechala prázdnotu po ztrátě, kterou se snažil zaplnit péčí o své růže a orchideje. Naše balkony připomínaly dva kousky sousedících zahrad, oddělené jen šedým betonem městského sídliště.
Scházeli jsme se, abychom si povídali o nových výhonech, přesazování nebo plánovaných nákupech dalších semen. Rozhovory o rostlinách se postupně proměnily ve sdílení vzpomínek, které časem začaly splétat naši samotu do něčeho hřejivějšího a znepokojivě blízkého.
Byl teplý jarní den, když jsem se znovu ocitla na balkoně s Antonínem. Právě jsme dokončili sázení nových pelargonií a naše ruce byly od hlíny.
„Vidíš ty pupeny?“ zeptal se a ukázal na mladé květy.
„Ano, jsou nádherné,“ odpověděla jsem a obdivovala jeho rostliny.
„Díky tobě jsem se naučil trpělivosti při čekání na to, až vykvetou“ řekl a usmál se na mě.
„Trpělivost je něco, čemu mě naučil život,“ zamumlala jsem, protože jsem se nechtěla nořit do smutných vzpomínek.
Naše rozhovory se často točily kolem zahradničení, ale toho dne se mě Antonín začal jemně vyptávat na můj život před tím, než jsem ovdověla. Překvapilo mě, že mě chce poznat – nejen mé pěstitelské metody.
„Pečuješ o ty květiny s takovým nasazením… jako bys do nich přenášela všechny své city,“ řekl trochu nesměle.
Cítila jsem, jak mi teplo stoupá do tváří. Nebyl to obyčejný kompliment. Věděla jsem, že i Antonín prožil ztrátu a že možná chápe mou bolest lépe než kdokoli jiný. Zamyslela jsem se nad jeho slovy a napadlo mě, že možná květiny nebyly jedinou věcí, kterou jsem chtěla opečovávat.
Možná tu byl ještě někdo, komu bych chtěla věnovat svůj čas a city. Od chvíle, kdy Marek odešel, jsem si ani nedovolila pomyslet na lásku, ale Antonín se svými jednoduchými, upřímnými slovy začal probouzet pocity, o nichž jsem si myslela, že navždy usnuly.
Nemluvili jsme jen o květinách.
Den za dnem byla naše setkání stále pravidelnější a očekávanější. Už to nebyly jen květiny, ale i společné plány a sny o budoucnosti. Jednoho večera, když zapadající slunce barvilo nebe do odstínů oranžové a růžové, jsme opět seděli spolu a listovali katalogy semen.
„Co říkáš na ty afrikány?“ zeptala jsem se, když jsem obracela barevné stránky.
„Zdají se ideální pro naše velké balkony. Jejich oranžová barva bude krásně kontrastovat s tvými fuchsiemi,“ odpověděl Antonín a v jeho hlase byla znát špetka nadšení.
„Ano, dokážu si představit, jak to bude vypadat. Když trávíme čas spolu, zdá se, že je všechno možné,“ řekla jsem zamyšleně a dívala se na obrázky květin.
„Ireno, díky tomu všemu se zase cítím potřebný, jako by můj život měl smysl. Myslíš, že…“ začal Antonín, ale přerušilo ho náhlé otevření balkónových dveří.
„Zase sedíte u těch vašich kytek! Nechápu, co je na tom tak fascinující,“ zavrčel Jakub, Antonínův syn, a vešel na balkon s jasnou nespokojeností ve tváři.
„Víš, že je to naše vášeň,“ odpověděl Antonín a snažil se zachovat klid.
„Vášeň, vášeň… Přišel jsem ti říct, že jsem pro tebe našel byt ve městě, blízko mě. Rozhodl jsem se, že je čas na změny,“ řekl Jakub, aniž by bral ohled na mé překvapení.
„Co to říkáš? Antoníne, o co jde?“ zeptala jsem se a cítila, jak mi v srdci roste neklid.
„Kuba chce, abych se přestěhoval blíž k němu. Aby mě měl pod dohledem,“ odpověděl Antonín a vyhýbal se mému pohledu. „Ale ještě jsem se nerozhodl.“
„Nad čím se tu ještě rozmýšlet, prostě se přestěhuješ a hotovo. Tady tě nic nedrží, kromě těch nesmyslných kytek,“ dodal Jakub a díval se na nás s pohrdáním.
Věděla jsem, že to není místo ani chvíle na takový rozhovor, ale představa, že bych mohla Antonína ztratit, mi vzala dech. Jak jsem si mohla myslet, že naše malé štěstí může skončit tak náhle? Co bude s našimi rozhovory, s našimi společnými chvílemi mezi květinami, o které jsme se tak pečlivě starali? Cítila jsem, jak zoufalství pomalu zaplňuje místo naděje, která tu ještě před chvílí byla.
Nebylo to pro něj snadné.
Od dne, kdy Jakub oznámil své plány, se atmosféra kolem našich balkonů napjala. Nejistota visela ve vzduchu stejně hustě jako vůně kvetoucích rostlin. Když jsem se další večer ocitla na balkoně s Antonínem, viděla jsem únavu vepsanou do jeho tváře.
„Chtěl bych ti to vysvětlit…“ začal, ale přerušila jsem ho.
„Nemusíš nic říkat. Chápu tvou situaci se synem. Je to těžké, velmi těžké…“ můj hlas se třásl a slova jsem vyslovovala s námahou.
„Není to tak, jak si myslíš. Nechtěl jsem ti ublížit, opravdu. Moje srdce je rozpolcené,“ přiznal bolestně.
Chvíli jsme mlčeli a poslouchali večerní zpěv ptáků. To ticho říkalo víc než slova. Náhle se zpoza balkónových dveří objevil Jakub. Tentokrát byl rozhodnější a méně agresivní, ale jeho tón byl neúprosný.
„Tati, musíme si pospíšit. Smlouva na byt čeká, nemůžeme to donekonečna protahovat,“ řekl, aniž by se na mě podíval.
„Můžeme si o tom promluvit později?“ požádal Antonín a snažil se odvrátit nevyhnutelné.
„Ne, je nejvyšší čas se rozhodnout. Vidím, že je pro tebe těžké se s tím vším rozloučit, ale musíš myslet na budoucnost,“ odpověděl Jakub.
„Mám vůbec nějakou volbu?“ Antonín vypadal zdrceně.
„Volba tu vždycky je. Ale musíš přemýšlet, co je pro tebe lepší,“ řekl Jakub o něco mírněji.
Viděla jsem, jak se Antonín dívá na své květiny a pak na mě. Jeho pohled vyjadřoval víc než tisíc slov – rozpolcenost, starost a možná i lítost. Chtěla jsem křičet, protestovat, prosit ho, aby zůstal. Ale něco mě zadrželo. Byla jsem přesvědčená, že se musí rozhodnout sám.
Po dlouhé a vyčerpávající diskusi, která se zdála nekonečná, Antonín tichým hlasem řekl:
„Dobře, udělám to. Přestěhuji se.“
Ta slova do mě udeřila jako blesk z čistého nebe. Věděla jsem, že to byl konec něčeho výjimečného, konec našeho společného, i když krátkého, životního příběhu. Ticho, které následovalo, bylo duté a tíživé.
Vybral si svého syna.
Další ráno bylo chladné a zatažené, přesně jako moje nálada. S velkým přemáháním jsem vyšla na balkon, kde jsem tolikrát sdílela s Antonínem naše malé radosti i smutky. Našla jsem ho tam, jak bloudí pohledem po květináčích plných květů, jako by si chtěl zapamatovat každý lístek, každý pupen.
„Ireno, musíme si promluvit,“ řekl, sotva mě spatřil.
„Vím, slyšela jsem váš včerejší rozhovor,“ můj hlas byl sotva slyšitelný.
„Je to všechno tak těžké. Nechtěl jsem to, ale… nemohu opustit Kubu. Je to můj syn, moje rodina,“ vyznal a jeho slova byla těžká a konečná.
„Chápu. Nemůžeš opustit své dítě, i když je dospělé. Tak to prostě je,“ snažila jsem se být klidná, ale srdce mi bušilo jako šílené.
„Nechtěl jsem, aby to tak skončilo. Nemohu přestat myslet na všechno, co mezi námi bylo…“ začal, ale nedokončil.
Podívala jsem se mu přímo do očí. Viděla jsem v nich smutek a pochybnosti. Srdce mi říkalo, ať ho prosím, aby zůstal, ale rozum věděl, že by to bylo marné. Oba jsme věděli, že rozhodnutí už padlo.
„Nemůžeš žít pro někoho jiného. Musíš žít pro sebe. Já to chápu,“ řekla jsem, i když jsem tím vlastně utěšovala sama sebe.
„Ale to také znamená, že musím opustit něco, co se pro mě stalo velmi důležitým… tebe, naše rozhovory, naše květiny,“ řekl a hlas se mu trochu třásl.
„Život je plný voleb. Ne vždy jsou snadné, ne vždy vedou ke štěstí. Ale ty musíš rozhodnout, co je pro tebe nejlepší,“ odpověděla jsem.
Po chvíli ticha mě Antonín objal. Bylo to hřejivé, ale bolestné gesto loučení.
Když odcházel, nechal mi malý květináč s květinou – fuchsii, kterou kdysi přišel obdivovat na můj balkon.
Vyznala jsem mu své city.
Dny plynuly a blížící se termín Antonínova stěhování dodával každé chvíli zvláštní váhu. Rozhodla jsem se mu říct vše, než bude pozdě.
„Chci, abys věděl… že ty měsíce, které jsme spolu strávili, byly pro mě velmi důležité. Zamilovala jsem si naše chvíle, naše rozhovory, čas strávený spolu… A… zamilovala jsem se do tebe.“
Antonín vypadal dojatě a překvapeně.
„Nečekal jsem, že něco takového řekneš. A já… jsem také začínal cítit něco víc. Ale myslel jsem, že je to nemožné.“
„Vím, že je to složité. Máš syna, svůj život… Ale musela jsem ti to říct.“
„Také k tobě cítím něco víc, ale rozhodnutí už padlo. Nemohu ho teď už změnit,“ přiznal.
„Nelituji ani jediné chvíle. Děkuji ti za všechno,“ řekla jsem tiše.
Poslední dny před stěhováním uběhly rychle. Když nadešel den, kdy měl Antonín odejít, rozloučili jsme se beze slov.
Naposledy jsem se na něj podívala, když odcházel, a pak jsem se vrátila na balkon mezi květiny.
Seděla jsem tam sama a přemýšlela o tom, jak dokáže život překvapit. Přesto jsem cítila vděčnost – Antonín mě naučil znovu cítit.
Život na balkoně plynul dál.
Ale květiny na balkoně zůstaly se mnou. Připomínaly mi, že v každém konci se skrývá i nový začátek.
Možná jednou, stejně jako ony, mé srdce ještě znovu rozkvete.
