Článek
Můj muž odjakživa mlel nějaké nesmysly o tom, že chování mé kamarádky Moniky je nevhodné a že jakakoli její návštěva v našem domě by byla „neúctou ke svátosti manželství“.
Už léta ve mně Monika vzbuzovala hluboký respekt svou samostatností a tím, že se nikdy nebála říkat, co si myslí. Zato můj manžel Karel ji přímo nesnášel. Kdo by si byl pomyslel, že se Monča po dvaceti letech vrátí do našeho zapadlého městečka? Přijela se rozloučit se zesnulou tetou a vypadalo to, že tu chvíli zůstane, protože bez spěchu vyklízela prázdný dům.
Nikdy sem nepatřila.
„Vidíš, osud si ji konečně našel,“ oznámil můj muž s překvapivým — dokonce i na jeho poměry — zadostiučiněním. „A je tam, kde začínala. Jen s tím rozdílem, že dřív měla na své straně mládí a krásu, a teď se podívej, jak strašně zestárla. No jo, jak praví Písmo: kdo seje vítr… jak to bylo dál, Gábi?“
„Když jsi takový zbožňák, tak si to najdi sám v Bibli,“ zamumlala jsem s odporem.
S Monikou jsme byly kamarádky ze stejné party už na škole, takže jsme stejně staré! Padesát přece ještě není stáří, proboha živého. Kdyby se Kazík aspoň jednou kriticky podíval sám na sebe, tak by takové hlouposti neplácal. Jemu z hlavy zbyla jen pěšinka uprostřed a hraje si na playboye… Něco mi říká, že pořád nezapomněl, jak mu Monika už na gymplu dala košem. Jeho mužská pýcha to asi nese dodnes. Myslí si, že nemám tušení o jeho milostných dobrodružstvích?
Monča byla kus ženské, ale na místní chlapíky se ani nepodívala. To naše maloměstské prostředí ji neskutečně vytáčelo a vůbec se nesnažila mu přizpůsobit. Bavilo ji jít proti proudu při každé příležitosti a ten rozruch kolem jí zjevně dělal radost.
Vždycky jsem obdivovala její samostatnost a po celé gymnázium jsem vyhledávala její společnost — a ona, světe div se, snášela mou nijak zvlášť zajímavou osobu. Asi nás něco spojovalo, i když jsem nikdy úplně nepochopila, proti čemu vlastně tak bojovala. Proč jí naše městečko připadalo tak odpudivé, že z něj chtěla za každou cenu zmizet? Kdyby se jen vzdala svých bláznivých vizí, byla by přece přijatá!
„Ale jdi!“ odfrkla si. „Mám se trápit morálkou maloměsta, když se mi zdá o práci na pařížském Montmartru?!“
Upřímně řečeno, nikdy jsem ty řeči nebrala vážně. Přišlo mi to jen jako machrování. Jenže asi tři roky po maturitě mi Monča poslala pohlednici s Eiffelovkou. Teprve tehdy mi došlo, že možná měla skutečný plán a brala svůj život vážně. Nebyla jsem pohoršená — spíš zvědavá.
Můj každodenní život se stal únavným.
Péče o miminko, nekonečné praní, úklid a vaření — tyhle nikdy nekončící povinnosti mě doháněly k šílenství… Bez přehánění bych tehdy raději utekla a stala se lehkou ženou nebo tulákem s beznadějnými sny. Cokoliv se zdálo lepší než život, který jsem tehdy vedla.
„Nepracuju jako prostitutka, drahá,“ ohradila se Monča o rok později při návštěvě rodičů, když jsme se sešly na rychlou kávu na náměstí. „Když už mě musíš nějak zařadit, řekla bych, že jsem společnice. Upřímně,“ ztišila hlas s jiskrou v oku, „scházím se s jedním diplomatem a jen a jen s ním. Má to své klady i zápory…“
O temných stránkách života neměla ani ponětí. Já jsem zrovna končila plenkové období s prvním dítětem a chystala se na další. Ani nevím jak, pohltily mě povinnosti matky, manželky a hospodyně. Než jsem se nadála, zmizela Gábina plná snů a zůstala nudná manželka Karla. Peněz jsme sice měli dost, ale jakmile jsem ucítila trochu volnosti, rozhodla jsem se najít si práci.
Místo účetní pro mě bylo skutečným únikem. Konečně jsem se zase cítila sama sebou. Jenže radost netrvala dlouho — někdo se musel postarat o nemocnou tchyni.
„Stejně vyděláváš málo,“ prohlásil Karel. „Opatrovatelka by vyšla dráž. Nejlepší bude, když se vrátíš domů a postaráš se o mámu.“
Tak mi uplynulo půl století péčí o životy druhých místo o ten vlastní… Občas mi Monča poslala pohlednici z Tokia, Canberry nebo Wellingtonu.
Chtěla jsem žít jako ona.
Z míst, o kterých jsem slyšela jen v hodinách zeměpisu. Brala jsem do ruky atlas, hledala ta města a s povzdechem plným závisti lepila barevné pohlednice na vnitřní stranu dveří skříně.
Zírala jsem na ně a nemohla uvěřit, že někdo, kdo chodil do stejné školy, vyrůstal ve stejných poměrech a měl podobné možnosti, viděl tolik světa. Bylo vzrušující si představovat, že takový život mohl být i můj.
Jako dítě jsem si představovala, že jsem hrdinkou filmu Angelika mezi piráty. V mých snech mě obklopovali opálení námořníci a já plula světem na nádherné plachetnici. Realita mě ale rychle vrátila na zem, když jsem se podívala do koupelnového zrcadla. Při pohledu na šediny a boky navíc jsem si se slzami v očích brumlala:
„Angeliko… koho bys asi tak svedla, aby tě unesl?“
Když tchyně zemřela, cítila jsem, že mám konečně zpátky vlastní život. Jenže jsem vůbec netušila, co s ním. Děti už dávno žily po svém, manžel byl ponořený do práce. Já se jen bloumala prázdným domem a emoce ze sebe dostávala drhnutím podlah. A právě tehdy se Monika po dlouhé době vrátila, protože jí zemřela její bezdětná teta a ona přijela všechno zařizovat.
„Chystáš se tu zůstat?“ zeptala jsem se s nadějí. Jen pokrčila rameny.
„Zatím tu chvíli pobudu,“ řekla po pauze. „Musím dát pár věcí do pořádku… a co pak, to ještě sama nevím.“
Šťastlivci mají vždycky na výběr.
Ona ten výběr měla.
„Přála by sis změnit bydliště?“ zeptala se.
Chtěla jsem přikývnout, ale svědomí mi to nedovolilo. Upřímně — asi bych neměla odvahu všechno opustit. Tam by na mě nikdo nečekal. Byla bych cizí.
„A tady to zvládáš?“ naléhala.
„Vlastně jen uklízím a vařím,“ odpověděla jsem.
„A kolik za to máš?“ pokračovala. „Co kdybys dělala to samé u mě v Paříži? Dobře bych ti zaplatila. Na začátek by to stačilo.“
Rozesmála jsem se. Poslední dobou jsme byly pořád spolu, pomáhala jsem jí vyklízet dům po zesnulé tetě. Nechápala jsem, co s tím má Karel za problém. Tvrdil, že zanedbávám domácnost kvůli „té třepetálce“ a ne vlastnímu chlapovi. Jako by on snad pospíchal z práce, aby si se mnou popovídal!
„Ona na tebe nemá dobrý vliv,“ vrčel. „Víš přece, čím se živila.“
„A tobě je co?“ vyjela jsem. „Hraješ si na mého otce nebo místního mravokárce?“
„Aha!“ triumfoval. „Dřív by sis tohle nedovolila! Ta arogance je nakažlivá.“
Nikdy ji nepřijal.
Ano, byla jsem si jistější. A co má být? Povídaly jsme si o snech, o zklamáních. Konečně jsem se někomu otevřela. Mrzelo mě, že Monča nezůstane.
„Monika není tvoje kamarádka,“ prohlásil Karel, když jsem se ptala, jestli ji můžu pozvat na výročí svatby. „Vždyť dělala nejstarší řemeslo na světě. To by bylo absolutně nevhodné.“
„Vzhledem k čemu?“ ptala jsem se.
„Ke svátosti manželství, sakra!“ křičel.
„Zaprvé, Monika nebyla prostitutka. A zadruhé — odkdy jsi takový zbožňák? Při naší svatbě jsi byl komunista.“
„Nechci ji pod naším střechou!“ zařval.
Byla jsem zdrcená. Už jsem ji ale pozvala, a tak jsem se rozhodla říct pravdu.
„Karel má problém s tvou účastí,“ řekla jsem Monice. „Asi se mu nelíbí, že jsi ho kdysi odmítla.“
Zamyslela se.
„Víš, Gabi… Karel mi tady nedávno navrhl sex. Bez závazků. Dokonce objednal motel.“
Zůstala jsem stát v němém úžasu. Pak mi ukázala jeho zprávy. Hrubé. Nemravné. Nechutné. A když ho odmítla, tak ještě ty urážející, výhružné, asi v případě, že by se mi to rozhodla říct.
„Moni… nemáš tam v Paříži ještě místo pro hospodyni?“ zeptala jsem se tiše.
„Jasně. Když se rozhodneš, za dva týdny jedeme.“
„Už jsem se rozhodla.“
Byl nejvyšší čas zvednout zadek z téhle díry a od manžela, který si mně očividně asi nikdy nevážil a konečně začít žít.
