Článek
Jmenuju se Lukáš, je mi třicet osm a kdyby ses mě zeptal ještě před dvěma lety, řekl bych ti, že mám všechno. Stabilní a slušně vydělávající práci, dům, milující manželku, společné plány do budoucna. Po dvanácti letech manželství s Denisou jsem měl pocit, že jsme to zvládli – že jsme našli způsob, jak spolu žít, aniž bychom si lezli na nervy. Byli jsme sehraný tým. Aspoň jsem si to myslel.
Poznali jsme se na vysoké škole. Denisa studovala pedagogiku, já ekonomii. Byla jiná než ostatní – klidná, přemýšlivá, měla smysl pro humor a nebála se říct svůj názor. Když se na mě poprvé usmála, měl jsem jasno. Vzali jsme se po pěti letech vztahu a brzy nato postavili dům. Bylo to naše společné dílo, náš sen. Oba jsme pracovali, oba jsme měli své tempo, ale vždycky jsme se uměli najít.
Prvních deset let bych popsal jako šťastných. Samozřejmě, hádky byly, jako u všech. Ale nic, co by nešlo vyřešit. Jenže pak přišel zlom. Ne hned, spíš pozvolna. Denisa začala mluvit o tom, že „náš vztah stagnuje“. Že jsme se vzdálili. Že už si nerozumíme jako dřív. Připadal jsem si, jako by to říkal někdo cizí. Ale nechtěl jsem nic zlehčovat. Řekl jsem, že na tom zapracujeme.
Pak přišla s nápadem – párová terapie.
Upřímně, nebyl jsem nadšený. Ale chtěl jsem, aby viděla, že se snažím. Že mi na nás záleží. První sezení bylo zvláštní, spíš rozpačité. Ale šel jsem do toho naplno. Jenže po pár týdnech jsem si začal všímat, že ta „terapie“ se postupně mění v hodinu kritiky mé osoby. Každé sezení se točilo kolem toho, co dělám špatně. Jak mluvím, jak reaguju, jak trávím čas. Zpočátku jsem to bral – třeba to opravdu potřebuju slyšet. Jenže po několika měsících už to nebylo o „nás“. Bylo to jen o mně.
Zatnul jsem zuby, naslouchal, psal si poznámky, snažil se měnit. Denisa říkala, že vidí pokrok, ale že to chce čas. Pak z „jednou týdně“ bylo „dvakrát týdně“. A když jsem se ptal proč, odpověď byla, že terapeut to doporučil.
A pak, najednou – konec.
Z ničeho nic mi oznámila, že už tam chodit nemusíme. Že prý jsme si všechno vyříkali.
Překvapilo mě to, ale byl jsem i trochu rád. Jenže krátce poté jsem na našem sdíleném počítači náhodou zahlédl e-mail. Pozvánka na „další konzultaci“ – od našeho terapeuta. Jméno, čas, podpis. Zmátlo mě to. Ukázal jsem jí to a řekl, že se asi spletli. Denisa přikývla, vzala to z mých rukou a řekla, že to byl „error,“ že už tam kvůli toho volala. Že to bylo pro někoho jiného.
Od té doby se ale všechno změnilo.
Začala více chodit „ven s kamarádkami“. Nejprve na kávu, pak na „holčičí večery“. Čím dál častěji. Někdy přes den, jindy do noci. Občas přišla až ráno. Když jsem se ptal, jak se měla a s kým byla, odpověděla podrážděně: „Proč se mě pořád vyptáváš? Ty přece taky někdy trávíš čas po svém.“
Změnila účes. Začala se líčit víc než dřív, koupila si nové šaty, nový parfém – všechno z mých peněz, protože Denisa už roky nepracuje. Měla být v domácnosti, a to mi nikdy nevadilo. Bral jsem to jako dohodu. Jenže teď… teď mám pocit, že živím někoho, kdo přede mnou něco skrývá.
Schovává telefon, změnila heslo na notebooku. Už nemluví o dětech, které jsme plánovali. Neřeší dovolenou, ani nové kachličky do koupelny, o kterých mluvila celé měsíce. Když se jí zeptám, co se děje, že to přeci vidím a cítím, obrátí oči v sloup. „Nic se neděje, Lukáši. Jen přeháníš. Dej mi prostor.“
Prostor. To slovo nesnáším.
Znamená ticho mezi námi, chlad v posteli, večery, kdy zůstávám sám.
Nedávno jsem navrhl dovolenou – říkal jsem si, že změna prostředí by nám mohla pomoct. Usmála se a řekla, že už něco plánuje. „Dámskou jízdu,“ prý. A hádej, kdo to má zaplatit?
Já.
Poslední týdny se přistihuji, že v hlavě skládám mozaiku, kterou nechci vidět celou.
Terapie, která skončila moc rychle. E-mail, který měl být omylem. Nový účes, nový parfém, nová Denisa. A k tomu muž, který ji kdysi „učil chápat vztahy“.
Nemůžu se ubránit myšlence, že to celé nebyla terapie, ale návod, jak mě pomalu odstrčit. A možná i způsob, jak se zamilovat do někoho jiného – s profesním alibi.
Občas mě napadne, jestli to celé neukončili jen proto, aby nemuseli řešit něco, co je z pohledu jejich profese „neetické“.
Třeba vztah terapeuta s jeho klientkou.
Nevím, jestli mám pátrat. Jestli mám číst její zprávy, nebo čekat, že se pravda ukáže sama. V hlavě mi občas zní, že bych možná měl být tvrdší. Jenže já ji pořád miluju.
Blíží se naše výročí. Dvanáct let manželství.
Koupil jsem letenky do Paříže. Chtěl jsem ji překvapit.
Možná jsem blázen, ale pořád doufám, že když tam budeme jen my dva, daleko od všeho, zase si k sobě najdeme cestu. Že třeba opravdu jen potřebovala prostor.
A nebo… že tam zjistím pravdu, i když se mi nebude líbit.
Ale ať už to dopadne jakkoli, jedno vím jistě – nechci žít v manželství, kde místo důvěry zůstaly jen otazníky.
A kde láska zmizela někde mezi hodinami terapie.
