Článek
Tchyni jsem měl vždycky docela rád. Nebyla to ta klasická karikatura „tchyně, co všechno ví nejlíp“, aspoň jsem si to myslel. Když jsme se s partnerkou dali dohromady, vycházeli jsme spolu překvapivě dobře. Uměla být milá, vtipná, držela si odstup, a když jsme se potkali na rodinných akcích, fungovalo to úplně normálně. Dokonce jsem ji v některých věcech respektoval – měla životní zkušenosti, vychovala děti, prošla si svým. Říkal jsem si, že mám vlastně štěstí.
Pak se nám narodilo dítě a všechno se změnilo. Ne postupně. Docela radikálně.
Ze začátku jsem byl vděčný, že chce pomoct. První týdny po porodu jsou náročné, člověk je nevyspalý, doma je chaos, a když ti někdo nabídne, že přinese jídlo nebo vezme na chvíli kočár, zní to jako spása. Tchyně se nabídla skoro okamžitě. Říkala, že ví, jaké to je, že nás v tom nenechá. A já jí to věřil.
Jenže velmi rychle jsem pochopil, že pro ni „pomoct“ neznamená být k dispozici, když o to požádáme. Pro ni to znamenalo převzít kontrolu.
Začalo to nenápadně. Takové ty věty, které zní nevinně: „To bys měl držet jinak.“ „Takhle ho nehoupej, ještě si zvykne.“ „Tyhle pleny jsou špatné, kupte jiné.“ „Proč ho nenecháte chvíli vyplakat, ať si zvyká?“ V tu chvíli to člověk ještě přejde. Říká si – je to její názor, stará škola, nechce nic zlého.
Jenže pak to přestalo být o názorech a začalo to být o tom, že všechno je špatně, pokud to není podle ní.
Přišla k nám domů a hned se rozhlížela. Ne jako host, ale jako kontrolor. Všimla si hrnku na lince, prádla na židli, drobků na zemi. A hned následoval komentář. „Tak vy už vůbec neuklízíte?“ „To dítě bude mít alergie.“ „Takhle se nedá žít.“ Někdy to říkala jako vtip, jindy úplně vážně. Ale pokaždé to bodlo.
Začala nám „organizovat“ domácnost. Ne že by se zeptala, co potřebujeme. Prostě se pustila do věcí. Přerovnala skříňky v kuchyni, protože „to máte nelogicky“. Přeskládala přebalovací pult, protože „tohle je nepraktické“. Začala nám říkat, kam máme dávat věci, kdy prát, kdy vařit, jak často větrat. Měl jsem pocit, že se z našeho bytu pomalu stává její projekt.
Nejhorší bylo, že moje partnerka byla po porodu vyčerpaná a citlivá. A tchyně to buď neviděla, nebo to prostě ignorovala. Místo aby jí dodala klid, házela na ni další tlak. „Ty musíš být víc v klidu.“ „Nesmíš se stresovat.“ „Když jsi unavená, tak si to líp zorganizuj.“ Byly to věty, které zněly jako rada, ale v praxi to byla kritika zabalená do mateřského tónu.
A pak se to přeneslo i na mě.
Když jsem něco udělal, bylo to buď špatně, nebo „no, takhle to dělají chlapi“. Když jsem chtěl, aby tchyně odešla dřív, protože jsme potřebovali klid, hned jsem byl ten nevděčný. Když jsem se snažil nastavit hranice, slyšel jsem, že ona to myslí dobře a že kdyby to nedělala, tak nám „nikdo nepomůže“.
Jenže já jsem si začal uvědomovat, že její pomoc nás vlastně stojí víc energie, než nám dává.
Začal jsem se přistihovat, že se těším, až odjede. Že se doma znovu nadechneme. Že budeme mít ten náš chaos, naše tempo, naše ticho. Že budeme moct dělat věci po svém, i kdyby to nebylo dokonalé.
Tchyně si myslí, že nás zachraňuje. Ve skutečnosti nám bere prostor, abychom si jako rodiče našli vlastní systém. Každá její „rada“ nám říká: vy to nezvládáte. Každé její „já to udělám“ nám bere šanci naučit se to sami.
A to mě na tom všem štve nejvíc. Že dřív jsme spolu vycházeli normálně. Že jsem ji měl rád. A teď ve mně její návštěvy vyvolávají napětí ještě dřív, než zazvoní. Protože už dopředu vím, že to nebude jen o dítěti. Bude to i o tom, jestli je uklizeno, jak máme doma věci, co děláme špatně a co by se mělo dělat „správně“.
Nechci se s ní hádat. Nechci dělat mezi rodinou rozkol. Ale čím dál víc mi dochází, že pokud nezačneme nastavovat hranice, tak nám ta její „pomoc“ sebere to nejdůležitější.
Klid v našem vlastním domově.
