Článek
Mít dítě je někdy jednodušší než mít dvě babičky. Vážně. Na začátku jsem si naivně myslela, že bude stačit slušně říct, jak si věci představuju, a že se toho budou držet. Jenže obě babičky mají vlastní pohled na svět — a ty pohledy jsou úplné protiklady.
Moje máma, babička Marie, je typ, co dělá drama z každé maličkosti. Když má Anička trochu zarudlý nos, volá mi, že je nemocná a že musíme k doktorovi. Když se jí nechce jíst, začne hned přemítat, jestli to není psychické. A když jí řeknu, že Anička spí až v osm, málem se rozpláče, že to malé dítě „musí být úplně vyčerpané“.
Na druhé straně je tchyně Alena — naprostý opak. Ta by nejradši všechno nechala „na přírodě“. Když Anička běhá bosky po studené zemi, řekne jen: „Aspoň si posílí imunitu.“ Když má teplotu, mávne rukou: „To přejde, to nic není.“ A mě z toho občas jímá zoufalství.
S oblékáním je to klasika. Máma má pocit, že dítě musí mít tři vrstvy, i když je venku dvacet stupňů. Tchyně by ji klidně nechala běhat v tričku v říjnu. Každá má svoji pravdu a obě jsou si jisté, že dělají to nejlepší.
Podobné je to i s jídlem. Já se snažím mít nějaký řád – žádné sladké před obědem, lehká večeře, večer klid. Ale u babiček? Jedna jí dá koláč hned po snídani, druhá bonbón „jen tak, aby nebyla smutná“. A když jí pak večer běhá po bytě do deseti, obě se diví, proč nemůže usnout.
Spaní je další kapitola. Máma tvrdí, že Anička musí přes den spát, „aby jí z toho hraní nešvihlo“. Tchyně zase říká, že spánek přes den je zlo, protože se jí „rozhodí rytmus“. Když ji pak jeden den uspávám ve dvě odpoledne a druhý den už ve čtyři zívá, mám chuť si sednout a brečet.
Snažím se to brát s klidem. Obě to myslí dobře. Jenže když má jedna potřebu všechno kontrolovat a druhá si z ničeho nic nedělá, těžko se hledá rovnováha. Někdy mám pocit, že největší umění mateřství není vychovávat dítě, ale vychovávat babičky.
Zkoušela jsem si s nimi promluvit. Vysvětlit, že bych byla ráda, kdyby se držely určitých věcí — třeba aby Anička chodila spát v podobnou dobu, aby se jí nenabízely sladkosti těsně před spaním. Obě přikývly. Jenže příště bylo všechno zase po jejich. „Já jsem to udělala jen jednou,“ říká máma. „To se nepočítá,“ směje se tchyně.
Nejvíc mě vyčerpává, že každá reaguje úplně jinak. Když je něco jinak, než jsem řekla, máma se hned omlouvá a dělá z toho událost dne. Tchyně mávne rukou a prohlásí, že „dítě se musí přizpůsobit“. A já někde mezi nimi lavíruju, snažím se, aby se nikdo neurazil, a přitom mám chuť si dát špunty do uší a vypnout telefon.
Občas si říkám, že je to asi normální. Ony prostě žijí ve světě, kde se to „vždycky dělalo jinak“, a těžko se jim přijímá, že já mám svoje vlastní názory. Nejspíš to není o zlobě, ale o zvyku. Jenže mě to stojí dost sil. Po každém víkendu u babiček mám pocit, že se Anička musí znovu „nastavit“ – uspořádat spánek, jídlo i náladu. A já taky.
Nedávno jsem se na to všechno dívala s trochou odstupu. Možná, že právě ty jejich rozdíly Aničce něco dávají. Jedna jí ukazuje starostlivost a péči, druhá lehkost a volnost. A já se mezitím učím trpělivosti, jakou jsem nikdy neměla.
Ale někdy, když mi obě volají ve stejný den – jedna rozčilená, že Anička „má kruhy pod očima“, a druhá s úsměvem vypráví, že „jí pustila pohádku až do půlnoci, protože byla šťastná“ – mám chuť si sbalit kufr a odjet na víkend sama.
A přesto, když pak vidím, jak Anička běží k nim s úsměvem, jak se nechá obejmout, vím, že to všechno za to stojí. Jen si občas musím v duchu připomenout:
„Dýchat. Počítat do deseti. A zítra si to zase uděláme po svém.“
