Článek
V naší rodině se vždycky hodně mluvilo. O práci, dětech, penězích, sousedech i o tom, kdo jak vypadá. Poslední téma bylo oblíbené hlavně u starší generace, která měla pocit, že komentovat cizí tělo je podobně normální jako zeptat se, jak se člověk má.
Dlouho jsem to nijak zvlášť neřešila. Jako mladší jsem byla štíhlejší a podobné poznámky se mě moc netýkaly. Po dvou dětech a několika letech sedavé práce jsem přibrala a najednou se ze mě stal pravidelný materiál pro rodinné vtípky.
Nezačalo to žádnou velkou urážkou. Právě proto jsem to tak dlouho přecházela.
„Ty ses nám nějak spravila“
První podobnou větu řekla teta na narozeninách mého táty. Objala mě, odstoupila o krok a hned se podívala na moje břicho. Pak pronesla, že jsem se od minula nějak spravila.
Řekla to s úsměvem, jako by mi skládala kompliment. Já jsem se také usmála a odpověděla něco o tom, že vařím moc dobře. Všichni kolem se zasmáli a tím to skončilo.
Na další oslavě strýc poznamenal, že bych si možná neměla dávat druhý kus dortu. Sestra dodala, že po dětech se kila dolů shazují hůř. Máma se mě pak cestou domů ptala, jestli nechci začít chodit s ní na nordic walking.
Každá jednotlivá poznámka byla malá. Dohromady se ale začaly sčítat.
Postupně jsem čekala, kdo začne tentokrát
Před oslavou jsem si začala vybírat oblečení podle toho, v čem budu vypadat nejštíhleji. Ne podle toho, co se mi líbí nebo v čem se cítím pohodlně. Chtěla jsem hlavně co nejméně důvodů k poznámkám.
Stejně nepomohlo nic. Když jsem měla volnější šaty, někdo se zeptal, jestli něco neskrývám. Když jsem přišla v džínách, teta poznamenala, že mi jsou nějak těsnější než minule.
Jednou se mě bratranec ze srandy zeptal, jestli náhodou nejím za dva. Když jsem se zatvářila nepříjemně, okamžitě dodal, že si přece jen dělá legraci.
To byla věta, kterou jsem časem slyšela skoro pokaždé.
Nejhorší nebyla ani samotná slova
Horší bylo, že jsem přesně věděla, co bude následovat, kdybych se ozvala. Někdo by řekl, že jsem přecitlivělá. Další člověk by mi vysvětlil, že se v rodině přece může říct všechno.
Nakonec by se debata stejně otočila proti mně. Z malé poznámky o váze by vznikla půlhodinová diskuse o tom, že dnešní lidé neumějí snést humor.
Takže jsem mlčela. Usmála se, změnila téma a čekala, až se začne mluvit o někom jiném.
Jenže postupně jsem si uvědomila, že na rodinné oslavy chodím se staženým žaludkem.
Zlom přišel u máminých narozenin
Bylo tam asi patnáct lidí. Seděli jsme u stolu, jedli chlebíčky a dort a nálada byla jinak úplně normální. Když jsem si vzala malý kousek zákusku, teta pronesla, že jsem odvážná.
Zeptala jsem se proč. Odpověděla, že ona by na mém místě sladké už raději vynechala. Strýc se zasmál a řekl, že teta má pravdu, protože já už mám zásoby na zimu.
Tentokrát jsem se nesmála. Řekla jsem jen, že podobné poznámky nejsou vtipné.
Na několik vteřin bylo ticho.
Pak máma řekla, ať to neberu tak vážně.
Právě to mě naštvalo nejvíc
Nečekala jsem, že začne někoho vyhazovat z oslavy. Stačilo by mi, kdyby řekla, ať toho nechají. Místo toho se obrátila ke mně a začala uklidňovat mě.
Teta se okamžitě přidala. Tvrdila, že to přece myslí dobře a že dnes už člověk nemůže nic říct. Strýc poznamenal, že pokud mi to tolik vadí, možná na tom něco bude.
Vzala jsem si kabelku a odešla dřív.
Doma se mě manžel ptal, proč jsem tak naštvaná. Když jsem mu to vysvětlila, řekl, že by na podobné oslavy přestal chodit úplně.
Tehdy mi to poprvé připadalo jako reálná možnost.
Příště jsem řekla, že nemůžu
Byla to oslava narozenin bratrance. Máma mi volala několik dní předem a ptala se, kdy přijedeme. Řekla jsem, že tentokrát máme jiný program.
Žádný jsme neměli.
Zůstali jsme doma, objednali si večeři a večer pustili film. Poprvé po dlouhé době jsem nemusela přemýšlet, co si vezmu na sebe a kdo bude komentovat můj talíř.
Bylo mi překvapivě dobře.
Další rodinnou akci jsem vynechala také.
Výmluvy se začaly opakovat
Jednou jsem byla unavená. Podruhé jsme měli něco s dětmi. Potřetí jsme údajně už byli domluvení jinde.
Ve skutečnosti jsem jen zjistila, že mi nic zásadního nechybí. S rodiči jsem se vídala zvlášť, se sestrou také. Nemusela jsem sedět u jednoho stolu s patnácti lidmi jen proto, že jsme příbuzní.
Máma si toho všimla asi po půl roce. Zeptala se mě, proč už skoro nikam nechodím.
Nejdřív jsem znovu použila výmluvu.
Tentokrát mi ji nevěřila.
Řekla mi, že se od rodiny odřezávám
Podle mámy už to začínalo být trapné. Všichni se prý ptají, kde jsem, a ona pořád musí něco vysvětlovat. Tvrdila, že rodinné vztahy se musí udržovat a že člověk nemůže pokaždé zůstat doma, když se mu nechce.
Tak jsem jí řekla pravdu.
Vysvětlila jsem jí, že mě nebaví chodit někam, kde se pravidelně komentuje moje váha. Že už nechci poslouchat narážky na jídlo, oblečení nebo to, jak jsem vypadala před dětmi.
Máma se na chvíli odmlčela.
Pak řekla přesně to, co jsem čekala.
„Ježiš, vždyť si z tebe jen dělali legraci“
Podle ní jsem z úplné maličkosti udělala obrovský problém. Tvrdila, že teta podobně komentuje každého a strýc si dělá legraci ze všeho. Nikdo mě prý nechtěl urazit.
Řekla jsem, že právě to je mi jedno. Pokud někdo opakovaně dělá něco, o čem už ví, že mi vadí, jeho úmysl pro mě není příliš důležitý.
Máma odpověděla, že jsem vždycky byla citlivější než ostatní. Potom dodala, že kdybych trochu zhubla, možná by poznámky samy přestaly.
Tím pro mě rozhovor v podstatě skončil.
Ani potom se nic nezměnilo
Čekala jsem, že máma třeba alespoň řekne ostatním, aby s tím přestali. Nevím, jestli něco podobného udělala. Každopádně při dalším rodinném setkání mi sestra napsala, že teta pronesla poznámku o tom, že už se asi bojím přijít ke stolu.
Odpověděla jsem jen, že přesně proto tam nejsem.
Máma mi večer poslala zprávu. Napsala, že je smutné, když se někdo kvůli pár hloupým větám připravuje o rodinu.
Neodpověděla jsem.
Nešlo totiž o pár vět.
Šlo o roky stejného chování.
Zvláštní je, že mi rodina vlastně nechybí jako celek
Chybí mi někteří lidé. Proto se s nimi potkávám samostatně. S rodiči jdu někdy na oběd, se sestrou na kávu a s jednou sestřenicí se vídáme i bez oslav.
Na velká setkání už většinou nechodím.
Možná tím skutečně o něco přicházím. Nevidím některé příbuzné, nesedím u společného stolu a nejsem na rodinných fotografiích. Jen už zároveň nemusím před každým setkáním řešit, kdo si všimne, že jsem přibrala dvě kila.
To je výměna, se kterou dokážu žít.
Máma to dodnes považuje za přehnané
Občas mi připomene, že bych měla přijít alespoň na významnější oslavu. Vždycky dodá, že už určitě nikdo nic říkat nebude.
Když se zeptám, jestli s nimi o tom skutečně mluvila, odpověď je mnohem méně přesvědčivá. Většinou začne vysvětlovat, že přece nemůže dospělým lidem říkat, o čem mají mluvit.
Takže jsem přestala očekávat, že něco vyřeší ona.
Moje řešení je jednodušší.
Prostě tam nejdu.
Nejsem kvůli tomu o nic štíhlejší
To je možná část, kterou některá rodina stále nechápe. Nevynechávám oslavy proto, že bych se za sebe styděla. Nevzdala jsem se lidí proto, že bych nemohla snést pravdu o své váze.
Přestala jsem chodit proto, že nechci trávit volný čas s lidmi, kteří považují moje tělo za veřejné téma.
Pokud někdy zhubnu, možná si toho všimnou.
Pokud přiberu, pravděpodobně také.
Jen už u toho nemusím sedět.
