Článek
Po několika měsících na seznamce jsem už od prvních zpráv většinou poznala, kam se konverzace bude ubírat. Jeden muž chtěl po třech větách fotografii celé postavy, druhý mi během večera vysvětlil, proč jsou všechny jeho bývalé partnerky psychicky nemocné, a další psal pouze po jedenácté večer. Když se objevil David, připadal mi proto skoro podezřele normální.
Bylo mu dvaačtyřicet, pracoval jako projektový manažer a měl za sebou jedno delší manželství. Nepsal mi každých deset minut, ale zároveň se nestávalo, že by uprostřed rozhovoru na tři dny zmizel. Ptával se na věci, které jsem mu říkala, a hlavně si je pamatoval. Když jsem jednou zmínila důležitou pracovní prezentaci, druhý den se sám zeptal, jak dopadla. Po týdnu navrhl kávu. Vybral kavárnu zhruba napůl cesty mezi námi a místo neurčitého „někdy večer“ navrhl konkrétní den a hodinu.
Byla to drobnost, ale po zkušenostech ze seznamek mi právě podobné obyčejné věci připadaly příjemné.
První dvě schůzky byly skoro bez chyby
Na první přišel včas a při příchodu odložil telefon do kapsy. Dvě hodiny jsme se bavili o práci, cestování, dětech našich sourozenců a nakonec i o předchozích vztazích. Nebyl přehnaně sebevědomý, nesnažil se mě ohromit penězi a ani jednou nezačal rozhovor stáčet k sexu. Když jsme odcházeli, nabídl se, že mě doprovodí k autu. Nezkoušel mě políbit a jen řekl, že by mě rád viděl znovu. Druhý den napsal, jestli nechci následující týden na výstavu, o které jsme se bavili.
Druhé rande dopadlo ještě lépe. Po výstavě jsme šli na skleničku a zůstali déle, než jsme plánovali. David byl vtipný, uměl se ptát a nepotřeboval každou moji historku přebít vlastní lepší historkou. Začínala jsem mít pocit, že jsem po dlouhé době potkala někoho, s kým by mohlo být příjemné strávit víc než několik schůzek.
Kamarádce jsem dokonce napsala, že jsem možná konečně narazila na normálního chlapa. Odpověděla mi, že je po třech týdnech ještě brzy něco hodnotit. Samozřejmě měla pravdu, ale já už byla zvyklá odhalit problém podstatně dřív. U Davida jsem ho zatím neviděla.
Na třetí schůzce jsme šli na večeři
Restauraci vybral on. Nebyla nijak přehnaně drahá, ale šlo o hezké místo v centru, kam bych sama klidně zašla. David rezervoval stůl a když jsme přišli, podržel mi dveře a pomohl s kabátem.
Číšnice, která nás obsluhovala, mohla mít něco přes dvacet. Přinesla jídelní lístky, zeptala se na pití a za pár minut se vrátila pro objednávku. David chtěl steak a několikrát zdůraznil, že ho chce medium rare. Když jídlo dorazilo, rozkrojil maso a chvíli ho pozoroval. Pak se zatvářil otráveně a zavolal na číšnici. Řekl jí, že tohle rozhodně není medium rare a že neví, co na tom bylo tak složitého.
Číšnice se omluvila a nabídla, že steak samozřejmě nechá připravit znovu. Tím podle mě mohla celá situace skončit. David ale pokračoval.
Najednou jsem poslouchala úplně jiného člověka
Zeptal se jí, jestli si objednávku vůbec zapisovala. Číšnice odpověděla, že ano, ale steak připravuje kuchyně a ona ho nechá okamžitě vyměnit. David jí řekl, že ho nezajímá, kdo udělal chybu, protože on komunikuje s ní.
Pořád ještě nekřičel. Právě to na tom bylo zvláštní. Mluvil klidně, ale způsobem, kterým dospělý člověk vysvětluje dítěti něco naprosto samozřejmého. Číšnice se znovu omluvila a odnesla talíř.
Když odešla, David se ke mně naklonil a řekl, že dneska už člověk opravdu nemůže očekávat ani základní profesionalitu. Odpověděla jsem, že se omluvila a jídlo mu vymění. Podle něj ale právě takový přístup způsobuje, že služby vypadají tak, jak vypadají.
Za několik minut se číšnice vrátila s novým steakem. Zeptala se, zda je tentokrát všechno v pořádku. David maso rozkrojil, přikývl a bez jediného poděkování pokračoval v jídle. Do té chvíle ke mně celý večer mluvil úplně jiným tónem.
Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jen přeháním
Jídlo jsme dojedli a bavili se dál, ale já už ho poslouchala jinak. Každou chvíli jsem si říkala, že jeden nepříjemný moment přece nemusí nic znamenat. Možná byl unavený nebo měl špatný den. Možná mu podobné chyby opravdu vadí víc než mně.
Při placení ale přišla další drobnost. Číšnice položila účet na stůl a David se podíval na částku. Pak se jí zeptal, zda mu restaurace vážně účtuje plnou cenu steaku, když ho museli dělat dvakrát. Číšnice vysvětlila, že první steak samozřejmě na účtu není dvakrát a výsledná cena je stejná jako v jídelním lístku. David odpověděl, že čekal alespoň nějakou kompenzaci za nepříjemnost. Ona řekla, že může zavolat vedoucího.
David mávl rukou a řekl, že to nestojí za další ztracený čas. Pak zaplatil kartou a spropitné nenechal žádné. Venku byl ke mně zase úplně stejný jako předtím. Zeptal se, jestli mi není zima, a nabídl mi svoji bundu. Ten kontrast byl skoro absurdní.
Další týdny jsem si začala všímat věcí, které bych předtím přešla
S Davidem jsem se nepřestala vídat hned. Nebyla jsem si jistá, jestli ho neposuzuji příliš rychle kvůli jednomu večeru. Na další schůzce jsme šli do kina a všechno proběhlo normálně.
Pak jsme zastavili na benzínce. U pokladny před námi stál starší muž a chvíli hledal kartu. David si hlasitě povzdechl a podíval se na hodinky. Když jsme se vrátili do auta, několik minut mluvil o lidech, kteří zdržují ostatní, protože nejsou schopní připravit si platbu předem.
Jindy jsme šli do obchodu a pokladní mu omylem nenamarkovala slevu. Rozdíl byl asi třicet korun. Samozřejmě měl právo chtít správnou cenu, jenže místo obyčejného upozornění se jí zeptal, jestli tam pracuje první den.
Začala jsem pozorovat zvláštní vzorec. Ke mně byl David stále pozorný. Ke svým kamarádům působil normálně a k lidem, které považoval za sobě rovné, se choval slušně. Problém nastával u lidí, kteří ho obsluhovali.
Nejvíc mi to došlo při setkání s jeho matkou
Pozval mě jedno odpoledne na kávu k ní domů. Jeho matka byla milá žena kolem sedmdesátky a byla očividně ráda, že syn někoho přivedl. Upekla koláč a celé odpoledne se snažila, aby nám nic nechybělo.
Když se jí při nalévání kávy trochu rozlilo mléko na stůl, David okamžitě poznamenal, že je zase zbrklá. Řekl to úplně automaticky. Ona se jen omluvila a šla pro hadr.
Později mu chtěla zabalit několik kusů koláče domů. David jí řekl, ať mu nedává tolik, protože pak všechno vyhazuje. Tón byl zase stejný jako v restauraci. Nebyl vyloženě agresivní, ale bylo v něm něco povýšeného, co jsem už znala.
Cestou domů jsem se ho zeptala, jestli tak se svojí matkou mluví běžně. Podíval se na mě překvapeně a odpověděl, že ano. Podle něj byla jeho máma celý život trochu chaotická a člověk jí musí některé věci říkat přímo. Najednou jsem si představila, jak bude jednou mluvit se mnou, až už nebude potřebovat působit galantně.
Začala jsem chápat, že první týdny nebyly lež
David si podle mě nehrál na někoho úplně jiného. Věřím, že byl skutečně pozorný a že se mu líbilo dělat mi radost. Jen si dával záležet u lidí, na jejichž názoru mu záleželo.
To byl právě problém. Číšnice pro něj nebyla člověk, na kterého potřeboval udělat dobrý dojem. Pokladní také ne. Starší muž na benzínce už vůbec ne. A vlastní matku měl zřejmě natolik jistou, že ani tam nebylo potřeba nic hlídat.
Začala jsem mít pocit, že galantnost sama o sobě o člověku neříká tolik, jak jsem si myslela. Podstatnější je, jak se chová ve chvíli, kdy z toho nic nemá. A tam se mi David líbil čím dál méně.
Konec přišel kvůli úplné maličkosti
Šli jsme po městě a zastavili se v malé kavárně. Obsluha měla plno a na objednávku jsme čekali možná deset minut. Mně to bylo jedno.
David už po pěti minutách začal sledovat personál. Když kolem nás prošla servírka bez objednávky, zavolal na ni a zeptal se, zda si nás někdo vůbec všimne. Omluvila se, že jsou dnes jen dvě a hned přijde. David jí odpověděl, že personální problémy kavárny opravdu nejsou problém zákazníků.
Ta věta sama o sobě nebyla žádná katastrofa. Jen jsem ji už slyšela v několika různých verzích a věděla, co bude následovat. Řekla jsem mu, že si kávu raději nedám a půjdu domů. Venku se mě zeptal, co se děje. Tentokrát jsem mu to řekla.
Tvrdil, že problém mám já
Řekla jsem mu, že mi vadí způsob, jakým mluví s lidmi ve službách. Nešlo o jeden steak ani o jednu servírku. Vadilo mi, jak rychle začne být povýšený ve chvíli, kdy někdo udělá chybu nebo ho nechá několik minut čekat.
David se zasmál. Podle něj jsem si spletla slušnost s tím, že si nechám všechno líbit. Tvrdil, že on pouze očekává, že když za něco platí, dostane odpovídající službu.
Řekla jsem mu, že může reklamovat jídlo nebo špatnou cenu, aniž by se k druhému člověku choval jako k idiotovi. To ho naštvalo. Připomněl mi všechny situace, ve kterých byl údajně naprosto v právu, a ptal se, co konkrétně tedy udělal tak hrozného.
Neměla jsem jeden velký incident, který bych mu mohla předložit jako důkaz. Měla jsem dvacet malých. A právě ty mi stačily.
Přestali jsme se vídat krátce nato
David mi ještě několik dní psal. Podle něj jsme spolu jinak vycházeli skvěle a byla škoda zahodit něco, co fungovalo, kvůli tomu, že jsem příliš citlivá na způsob, jakým komunikuje s cizími lidmi.
Tohle byla možná jediná část, na které jsme se shodli. Ke mně byl opravdu téměř bez chyby. Kdybych hodnotila jen to, jak se choval na prvních schůzkách přímo ke mně, těžko bych hledala důvod odejít.
Jenže vztah není nekonečná první schůzka. Dřív nebo později přestane být člověk někým, koho je potřeba získávat. Přijde únava, nemoc, problém nebo obyčejný den, kdy uděláte chybu.
A já jsem už viděla, jak David mluví s lidmi, jejichž chyby ho obtěžují. Nevím, jestli by jednou stejně mluvil se mnou. Neměla jsem potřebu to zjišťovat.
