Článek
Praxi jsem začala řešit pozdě. Hodně pozdě. Ve škole jsme měli seznam zařízení, se kterými měla fakulta smlouvu, případně možnost sehnat si něco po vlastní ose. Jenže já to pořád odkládala. Říkala jsem si, že to nějak dopadne, že to „nějak vyřeším“. Navíc jsem kolem sebe viděla spoustu spolužáků, kteří to brali hodně formálně – nechali si někde podepsat papíry a reálně nikam nechodili. Neříkám, že mi to přišlo úplně v pořádku, ale uklidňovala jsem se tím, že v tom nejsem jediná.
Jenže pak se blížil termín odevzdání a já neměla nic.
Začala jsem obvolávat zařízení na poslední chvíli. Všude plno, všude plné stavy, všude neochota brát další studenty. Nakonec mi jedna koordinátorka nabídla praxi v azylovém domě. Řekla to trochu váhavě, jako by mi nabízela poslední možnost. Já souhlasila bez většího přemýšlení. Byla jsem hlavně ráda, že mám kde být a že splním povinnost ke škole.
Zpočátku jsem si říkala, že to vlastně může být dobrá zkušenost. Že budu pomáhat lidem, kteří se dostali do těžké životní situace. Měla jsem v hlavě takovou idealistickou představu – že tam budu užitečná, že poznám silné lidské příběhy, že to bude smysluplné a obohacující.
Ty iluze mi vydržely možná do chvíle, než jsem vstoupila do kanceláře.
Předávala jsem dokumenty, smlouvy, potvrzení. Pracovníci se tvářili unaveně, opatrně, trochu skepticky. Nikdo nebyl vyloženě nepříjemný, ale v jejich hlasech bylo slyšet něco jako rezignace. Jako by už dopředu věděli, že další studentka znamená další energii navíc. Ptali se mě, jestli vím, kam jdu, jestli mám představu, co mě čeká. Ten tón nebyl výsměšný, spíš varovný, i když to tak přímo neřekli.
Pak jsem šla mezi klienty.
A tam mi definitivně došlo, že moje představy byly hodně mimo.
První věc, která mě zarazila, bylo, že mi všichni automaticky tykali. Bez ptaní, bez zaváhání. Byla jsem pro ně „holka ze školy“. Okamžitě padaly otázky, jestli nemám cigaretu. Jestli nemůžu něco zařídit. Jestli bych se nemohla za něco přimluvit. Nebyly to prosby, spíš očekávání. Jako by bylo samozřejmé, že když tam jsem, něco jim dlužím.
Když jsem řekla, že cigarety nemám, následoval nezájem. Když jsem vysvětlila, že nemám pravomoci něco řešit, přišlo zklamání, někdy i podráždění. Někteří se ke mně otočili zády a šli hledat někoho jiného. Jiní zkoušeli štěstí znovu o pár minut později.
Nejvíc mě ale překvapilo chování lidí jako takové. Často působili, jako by už dávno rezignovali na jakoukoli snahu něco změnit. Jako by se smířili s tím, že takhle to prostě je. Když měli udělat něco pro sebe – uklidit si, dodržet pravidla, přijít včas – dělali to s neochotou. Jen když museli. Jen když jim hrozil postih. Nebyla v tom snaha, spíš povinnost.
Měla jsem pocit, že hodně z nich bere pomoc jako nárok. Jídlo, ubytování, služby, pochopení. Automaticky. Bez vděku, bez respektu. A když něco nešlo podle jejich představ, přišla zloba, manipulace nebo uraženost.
Postupně jsem si začala víc všímat i zaměstnanců. Jak si drží odstup. Jak jsou opatrní v každém slově. Jak si hlídají hranice. A začalo mi docházet proč. Každá slabost byla okamžitě využita. Každá vstřícnost brána jako samozřejmost a posunutá o krok dál.
Domů jsem chodila vyčerpaná, i když jsem fyzicky nic náročného nedělala. Byla to únava z lidí, z atmosféry, z pocitu, že se pořád někdo snaží něco získat. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem byla naivní. Jestli jsem si pomoc idealizovala. Jestli je vůbec možné pomáhat, a přitom si zachovat víru v to, že to má smysl.
Praxe mi toho hodně dala. Naučila mě dívat se na sociální služby jinak. Realističtěji. Bez růžových brýlí. Pochopila jsem, že ne každý, kdo je v nouzi, chce něco změnit. Že pomoc neznamená automaticky vděčnost. A že tahle práce vyžaduje obrovskou psychickou odolnost.
Zároveň jsem si ale uvědomila ještě jednu věc. Že jsem ráda, že tahle zkušenost má konec. Že je časově omezená. Že po pár týdnech můžu odejít. A že se nemusím rozhodovat, jestli tohle chci dělat celý život.
Když jsem z azylového domu odcházela naposledy, necítila jsem euforii ani hrdost. Spíš úlevu. A respekt k lidem, kteří tam zůstávají a dokážou tu práci dělat dlouhodobě. Bez iluzí. Bez potřeby zachraňovat svět.
A hlavně s vědomím, že ne každý chce být zachráněn.
