Článek
Když jsme s partou plánovali společnou dovolenou, vlastně jsem měl trochu mindrák.
Martin s Veronikou vždycky působili jako lidi, kteří mají život perfektně zvládnutý. Nové auto každé tři roky, značkové oblečení, drahé restaurace, stories z wellness hotelů a řeči o investicích. Když jsme šli někde na večeři, Martin často bez mrknutí oka objednával nejdražší drinky a tvářil se, že peníze jsou úplná maličkost.
Vedle nich jsem si občas připadal skoro chudý. Já řešil slevy na letenky, ceny benzínu a jestli je rozumné dát tolik za hotel. Oni působili, že podobné věci vůbec nemusí řešit. Když jsme seděli někde na zahrádce, Martin občas začal vyprávět o tom, jak je důležité „umět si života užít“. O lidech, kteří prý jen šetří a neumí žít. A já měl někdy pocit, že žiju až moc opatrně.
Dokonce i moje přítelkyně občas doma utrousila něco ve stylu:
„Podívej, jak si umí užívat.“
A přesně to mě trochu štvalo. Protože jsem měl pocit, že ať dělám cokoliv, pořád jsme oproti nim takoví obyčejní. My řešili, jestli koupit levnější hotel, oni přemýšleli, jestli chtějí pokoj s výhledem na moře nebo vlastní vířivku.
Takže když navrhli společnou dovolenou v Chorvatsku, říkal jsem si, že to bude zase přehlídka toho, jak někdo umí žít velký život.
Jenže realita byla úplně jiná.
První zvláštní moment přišel už cestou. Zastavili jsme na benzínce v Rakousku a Martin začal být nějak nervózní. Nejdřív si myslel, že to nikdo nevidí, ale pak několikrát zkoušel zaplatit kartou a terminál mu ji odmítl.
„To je zase banka,“ mávl rukou.
Jenže bylo vidět, že ho to rozhodilo mnohem víc, než se snažil dělat. Začal být podrážděný, něco si mumlal pod nosem a nakonec platila Veronika.
Divné to bylo, ale neřešil jsem to.
Jenže podobné momenty se začaly opakovat. V restauracích najednou řešili, jestli si nedají něco levnějšího. Veronika pořád počítala ceny v eurech nahlas. Martin několikrát navrhl, že bychom místo restaurace mohli radši koupit něco v supermarketu.
A přitom to byli přesně oni, kdo ještě měsíc předtím dával na Instagram fotky steaků a koktejlů z drahých podniků.
Začalo mi to vrtat hlavou.
Jednou jsme seděli na pláži a Veronika úplně vážně řešila, jestli si mají dát lehátka, protože „je to zbytečně drahé“. Bavili jsme se asi o patnácti eurech.
Patnácti.
A tehdy mi poprvé problesklo hlavou, že něco nesedí.
Jenže pořád jsem si říkal, že třeba jen šetří. Že člověk nikdy neví, jak to kdo má nastavené.
Pak začaly další drobnosti.
Martin několikrát během dovolené zmizel „vyřídit něco pracovního“ a vracel se úplně otrávený. Jednou jsem ho zahlédl na balkoně, jak se s někým hádá do telefonu.
„Já vám říkám, že to pošlu příští týden.“
Když mě uviděl, okamžitě ztichl.
Večer pak seděl u vína a tvářil se zase jako vždycky. Smál se, objednával rundy a vyprávěl historky o tom, jak jednou koupí apartmán u moře.
Jenže už to působilo jinak.
Když člověk jednou zahlédne prasklinu, začne si všímat dalších.
Veronika byla navíc čím dál nervóznější. Pořád kontrolovala telefon, několikrát denně internetové bankovnictví a jednou jsem dokonce slyšel, jak se s Martinem hádají v koupelně.
„Ty jsi říkal, že to vyjde.“
„Tak co jsem asi měl dělat?“
„A z čeho to zaplatíme příští měsíc?“
Pak vyšli ven, usmáli se a hráli dál ten svůj perfektní pár.
A právě to bylo na celé věci asi nejděsivější.
Že oni už to měli tak nacvičené, že dokázali přepnout během pár vteřin.
Pak přišel večer, kdy to celé prasklo.
Seděli jsme na apartmánu, pili víno a nějak se stočila řeč na hypotéky a peníze. Martin už měl očividně něco vypito a najednou úplně změnil tón.
„Ty vole, já už to někdy fakt nedávám.“
Pamatuju si, jak jsme všichni ztichli.
A pak z něj začalo padat úplně všechno. Auto na leasing. Dvě kreditky skoro na limitu. Půjčka na vybavení bytu. Odložené splátky. Kontokorent. A dokonce i dovolená částečně zaplacená na splátky.
Normálně jsem na něj koukal a měl pocit, že mluví o někom jiném.
Protože tihle dva ještě před měsícem dávali na Instagram fotky z luxusní restaurace s popiskem o tom, jak je důležité „užívat si života“.
Veronika se ho nejdřív snažila umlčet, ale pak se sama rozbrečela.
Prý už několik měsíců skoro nespí. Hádají se kvůli penězům, ale navenek pořád jedou stejnou hru. Značkové věci, drahé podniky, úsměvy na fotkách.
„Kdybychom přestali jezdit na dovolené a chodit ven, lidi by poznali, že jsme v háji,“ řekla tehdy.
A to byla asi nejdepresivnější věta celého večera.
Protože jí vůbec nešlo o to, že nemají peníze.
Ona se hlavně bála, aby to ostatní nezjistili.
A tehdy mi došlo něco dost absurdního.
Já jim roky záviděl život, který ve skutečnosti skoro neexistoval.
Všechno to bylo postavené hlavně na dluzích a na tom, aby před ostatními vypadali úspěšně. Dokonce i některé ty značkové věci byly podle Martina koupené přes odložené platby nebo na kreditku.
„Dneska to tak dělá každý,“ řekl tehdy.
Jenže z něj bylo slyšet, že už tomu sám nevěří.
Nejhorší bylo, že když člověk znal jen jejich sociální sítě, nikdy by nic nepoznal.
Ještě druhý den ráno si Veronika normálně fotila kafe na balkoně a dávala ho na Instagram.
A pod tím samozřejmě něco o „summer vibes“.
Pamatuju si, jak jsem ji při tom sledoval a úplně mě zamrazilo. Ještě pár hodin předtím brečela, že nezvládají splátky a bojí se otevřít internetové bankovnictví. A ráno už zase hrála stejnou roli jako vždycky.
Dokonalý život.
Od té dovolené se na podobné lidi dívám úplně jinak. Protože čím víc dnes někdo na internetu ukazuje dokonalý život, tím víc si někdy říkám, co všechno se za tím asi snaží schovat.
A upřímně?
Od té doby už skoro nikomu nezávidím.
