Článek
Bydlím v domě, kde jsou stěny tak tenké, že člověk slyší skoro všechno. Kdy kdo přijde domů, kdy pustí vodu, kdy zapne pračku, kdy si kýchne. Člověk si na to časem zvykne. Naučí se ignorovat cizí kroky na chodbě, splachování v noci nebo televizi od sousedů. Co si ale zvykat nechce, jsou cizí intimní chvíle, které se pravidelně odehrávají za zdí – a to většinou v době, kdy už chce mít člověk klid.
Mladý pár odvedle se nastěhoval asi před rokem. Na první pohled úplně normální lidi. Mladí, bezdětní, působili mile. Pozdravili, když jsme se potkali na chodbě, občas prohodili pár vět o počasí nebo o domě. Nikdo proti nim nic neměl. Dokud nezačaly noci.
Poprvé jsme si toho všimli někdy kolem jedenácté. Už bylo ticho, většina lidí spala, a najednou se z vedlejšího bytu ozývaly zvuky, které si člověk s ničím jiným nesplete. Nejdřív jsme si mysleli, že jde o televizi nebo hlasitou hudbu. Jenže to rychle přerostlo v něco, co už bylo nepřehlédnutelné – nebo spíš nepřeslechnutelné.
Říkali jsme si, že to je výjimka. Že se to stane, že jsou mladí, že to prostě občas přeženou. Jenže to nebyla výjimka. Začalo se to opakovat. Pozdě večer, někdy po půlnoci, někdy i v pracovní den. Dům byl jinak tichý a všechno se neslo stěnami. Každý zvuk byl slyšet, jako by se to dělo přímo u vás v ložnici.
Člověk se snaží dělat, že nic neslyší. Zavřít okno, otočit se na druhý bok, dát si polštář přes hlavu. Někteří si pouštěli televizi nebo rádio, aby to přehlušili. Jenže když se to opakuje několikrát týdně, začne to lézt na nervy. Ne kvůli závisti nebo prudérnosti, ale kvůli tomu, že chcete spát.
Nechtěli jsme hned vyvolávat konflikt. Nikdo neměl chuť chodit klepat na dveře v noci. Říkali jsme si, že to zkusíme slušně. Někdo napsal na nástěnku v domě krátký, nenápadný vzkaz o nočním klidu a ohleduplnosti. Bez jmen, bez obviňování. Jen obecné upozornění. Vzkaz tam visel několik dní. Bez reakce.
Později se někdo pokusil naznačit to osobně. Ne přímo, spíš opatrně. Něco ve stylu, že v domě je hodně slyšet a že by bylo fajn se v noci trochu krotit. Reakce byla pokaždé stejná. Odmítavá, podrážděná. „Co je vám potom?“ nebo „starejte se o sebe“. A tím to skončilo.
Hluk pokračoval. Možná trochu schválně, možná bez ohledu. Každopádně frustrace v domě rostla. Lidi byli nevyspalí, podráždění, protivní. Všichni věděli, odkud to jde, ale nikomu se už nechtělo znovu otevírat konflikt, který očividně nikam nevedl.
Až jednoho večera zakročil soused, od kterého bych to nečekal.
Je to mladší kluk, bydlí pořád s rodiči, takový ten typ, kterého starší generace označuje jako floutka. Většinou chodí se sluchátky na uších, nikoho moc neřeší. Jenže tu noc zřejmě taky už neměl nervy.
Když se z vedlejšího bytu znovu ozvaly známé zvuky, otevřel dveře na chodbu a začal to nahlas komentovat. Ale ne nadávkami. Ne výčitkami. Naopak. Začal je ironicky povzbuzovat, chválit, přidávat poznámky tak hlasité, že to museli slyšet nejen oni dva, ale i celý dům.
Bylo to absurdní. Trapné. A přiznám se, že i trochu vtipné – alespoň na chvíli. Ale hlavně to bylo účinné.
Během pár vteřin nastalo ticho. Takové to náhlé, nepřirozené ticho, kdy je jasné, že to dolehlo přesně tam, kam mělo. A od té doby se situace změnila.
Ne že by se z nich stali tiší mniši. Ale hluk se výrazně ztišil. A hlavně – změnilo se jejich chování. Když se s nimi teď potkáme na chodbě, je to jiné. Neusmívají se. Nekoukají do očí. Rychle uhnou pohledem, projdou kolem, tváří se, že spěchají.
Najednou si dávají pozor.
Celé je to vlastně dost smutné. Stačilo trochu ohleduplnosti a nemuselo to dojít tak daleko. Místo toho to skončilo veřejnou trapností, po které se všichni tváří, že se nic nestalo.
A mně z toho zůstala jedna myšlenka. Že někdy nepomůže slušnost, vzkazy ani domluva. Někdy stačí, aby si člověk uvědomil, že není sám. A že i tenká zeď má uši.
