Článek
O platech se u nás v práci příliš nemluvilo. Nikdo nám to přímo nezakazoval, ale existovala taková ta nepsaná dohoda, že výplata je soukromá věc. Když někdo dostal přidáno, maximálně se pochlubil, že šéf „něco pustil“, ale konkrétní částky se většinou neříkaly.
Mně to dlouho vyhovovalo. Ve firmě jsem byl sedmým rokem, práci jsem znal a během té doby jsem se posunul z úplného nováčka na člověka, za kterým chodili ostatní, když něco nevěděli. Každý rok jsem dostal nějaké menší zvýšení a postupně jsem se dostal na 43 tisíc hrubého. Nebylo to bohatství, ale připadalo mi, že na naši pozici beru docela slušně.
Pak nastoupila Klára.
První týdny jsem ji zaučoval já
Klára přišla po škole, i když předtím měla asi rok praxe v menší firmě. Byla šikovná, rychle chápala a neměl jsem s ní žádný problém. Vedoucí mě požádal, abych ji první týdny provedl našimi systémy, ukázal jí zákazníky a vysvětlil věci, které se z žádného manuálu naučit nedají.
Byla to běžná součást mojí práce. Za sedm let jsem podobně zaučoval několik lidí a nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Seděli jsme vedle sebe, řešili její první zakázky a postupně jsem jí předával další úkoly.
Asi po třech týdnech jsme šli společně na oběd. Klára se mě během řeči zeptala, jestli jsou u nás pravidelné roční odměny a jak firma přistupuje ke zvyšování platu. Odpověděl jsem jí, že záleží na výsledcích a že já jsem většinou každý rok něco dostal.
Pak řekla větu, kterou jsem vůbec nečekal.
„Takže těch 48 je asi normální nástup, že?“
Nejdřív jsem si myslel, že mluví o něčem jiném. Zeptal jsem se, jestli myslí 48 tisíc hrubého. Přikývla a vysvětlila, že původně chtěla padesát, firma nabídla 46 a nakonec se dohodli na 48.
Snažil jsem se nedat na sobě nic znát. Řekl jsem, že dnešní nástupní mzdy už moc nesleduji, a stočil rozhovor jinam. Klára samozřejmě netušila, kolik vydělávám já, a rozhodně neudělala nic špatně.
Odpoledne jsem si otevřel poslední výplatní pásku. Číslo jsem znal nazpaměť, ale stejně jsem se na něj několik vteřin díval.
43 000 korun.
Člověk, kterého jsem právě učil základní práci v našem oddělení, nastoupil o pět tisíc výš.
Nejvíc mě neštvala Klára
Bylo by snadné začít si říkat, že nový člověk si takové peníze nezaslouží. Jenže Klára si je vyjednala a firma jí na ně kývla. Na jejím místě bych udělal totéž.
Mnohem nepříjemnější bylo uvědomění, že já jsem za poslední roky postupoval úplně opačně. Když jsem nastupoval, vzal jsem tehdejší nabídku. Potom jsem byl rád za každou tisícovku navíc, protože zvýšení platu se u nás vždycky prezentovalo skoro jako odměna za věrnost.
Mezitím se změnil pracovní trh, ceny i nástupní mzdy. Firma potřebovala nové lidi, takže jim jednoduše musela nabídnout tolik, aby vůbec přišli. Staré zaměstnance už ale získané měla.
Já jsem nikam neodcházel, práci dělal a každý rok poděkoval za menší přidání.
Najednou mi došlo, že právě moje spokojenost byla pro firmu docela výhodná.
Začal jsem se dívat, co všechno vlastně dělám
Když jsem nastupoval, měl jsem na starosti poměrně úzkou agendu. Postupem času přibyli klienti, kontrola části práce ostatních a několik interních úkolů. Pokud někdo onemocněl, často jsem ho zastupoval, protože jsem znal většinu procesů.
Nikdy jsem nedostal nový velký titul ani výrazné povýšení. Jednotlivé věci přibývaly postupně, takže jsem je vždycky bral jako přirozený vývoj práce. Po sedmi letech jsem ale dělal něco dost jiného než člověk, který tehdy podepisoval první smlouvu.
Klára samozřejmě začínala od nuly. Když si nevěděla rady, přišla za mnou. Když udělala chybu, pomohl jsem jí ji opravit a vysvětlil, jak jí příště předejít.
Každý měsíc přitom dostala o pět tisíc víc.
Objednal jsem se k vedoucímu
Nechtěl jsem do kanceláře vtrhnout s tím, že znám plat kolegyně. Připravil jsem si proto seznam věcí, které jsem za poslední roky převzal, výsledky a několik konkrétních úkolů, které dělám nad rámec původní pozice.
Vedoucímu jsem řekl, že bych chtěl otevřít otázku mzdy. Vysvětlil jsem, že současná částka podle mě neodpovídá mojí zkušenosti ani tomu, co pro oddělení dělám.
Nejdřív reagoval velmi pozitivně. Řekl, že se mnou dlouhodobě počítají, že jsem jeden z nejzkušenějších lidí v týmu a že si mé práce opravdu váží. Člověk by skoro čekal, že další věta bude obsahovat konkrétní nabídku.
Místo toho jsem se dozvěděl, že letošní rozpočet je už rozdělený.
Nabídl mi dva tisíce
Po několika dnech si mě zavolal znovu. Firma mi může mimořádně zvýšit mzdu o dva tisíce korun. Vedoucí to prezentoval jako docela slušný výsledek vzhledem k tomu, že nejsme v pravidelném termínu hodnocení.
Zeptal jsem se, zda tedy firma považuje 45 tisíc za odpovídající plat pro moji práci a zkušenosti. Začal vysvětlovat, že mzdy se nedají porovnávat tak jednoduše a že každý zaměstnanec má jiné podmínky.
Tehdy jsem poprvé zmínil, že mám poměrně dobrou představu o současných nástupních mzdách. Neřekl jsem jméno ani konkrétního člověka. Jen jsem upozornil, že firma dnes nabírá méně zkušené lidi za více peněz, než kolik dostávám já.
Vedoucí přikývl a řekl něco, co mě vlastně přesvědčilo definitivně.
Nové lidi prý za staré sazby jednoduše neseženou.
To byla přesně ta odpověď, kterou jsem potřeboval
Najednou celá situace dávala perfektní smysl. Firma nedávala novým zaměstnancům víc proto, že by si jich více vážila. Dala jim víc, protože musela.
Mně dávat nemusela.
Seděl jsem tam sedm let, znal klienty, zaučoval nováčky a nikdy jsem vážně nenaznačil, že bych chtěl odejít. Každé malé zvýšení platu stačilo, abych další rok pokračoval.
Poděkoval jsem za nabídnuté dva tisíce a řekl, že si to promyslím. O zvýšení jsem samozřejmě nepřišel, ale zároveň jsem ten večer poprvé po dlouhé době otevřel pracovní portály.
Chtěl jsem vědět, kolik má moje práce skutečně cenu ve chvíli, kdy mě firma ještě nemá jistého.
První nabídky mě překvapily
Našel jsem několik pozic podobných té mojí. Některé byly horší, několik přibližně stejných, ale platové rozpětí často začínalo kolem částky, ke které jsem se ve své firmě po sedmi letech stále nedostal.
Poslal jsem tři životopisy. Ze dvou firem se ozvali během týdne a absolvoval jsem první pohovory. Najednou jsem seděl na druhé straně přesně stejného procesu, kterým před několika měsíci prošla Klára.
Při jednom pohovoru se mě personalistka zeptala na platovou představu. Poprvé v životě jsem neřekl částku, která mi připadala bezpečná. Řekl jsem si o 52 tisíc.
Čekal jsem smlouvání. Personalistka jen odpověděla, že se do jejich rozpětí vejdu.
V tu chvíli jsem se musel v duchu smát. Sedm let jsem měl strach chtít po vlastní firmě několik tisíc navíc a někde jinde moje číslo nikoho ani nepřekvapilo.
Nakonec jsem skutečně dostal nabídku
Nebyla dokonalá. Dojíždění bylo o něco delší a firma mi připadala méně pohodlná než prostředí, které jsem znal. Nabízeli mi ale 51 tisíc hrubého a po zkušební době možnost dalšího zvýšení.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli kvůli penězům opustit místo, kde znám lidi i práci. Rozdíl ovšem nebyl jen ve výplatě. Čím dál víc mi vadilo, že moje firma věděla, co všechno dělám, a přesto mě ocenila teprve ve chvíli, kdy jsem se ozval.
Nakonec jsem výpověď podal.
Vedoucí byl překvapený. Připomněl mi, že mi přece právě zvýšili mzdu, a zeptal se, jestli může firma ještě něco udělat.
Řekl jsem mu částku, za kterou bych byl ochotný zůstat.
Teprve s výpovědí na stole se objevily další peníze
O dva dny později mi firma nabídla 49 tisíc. Bylo to o čtyři tisíce víc než částka, kterou mi ještě před pár týdny prezentovali jako maximum.
To už jsem odmítl.
Nešlo ani tak o rozdíl dvou tisíc proti nové nabídce. Vadilo mi, že peníze se objevily pokaždé až ve chvíli, kdy hrozilo, že skutečně odejdu. Nejdřív nebyl rozpočet, potom se našly dva tisíce a nakonec další čtyři.
Kdybych nic neřekl, pravděpodobně bych dál dostával 43 tisíc a ještě několik měsíců zaučoval kolegyni, která nastoupila za 48.
Po mém odchodu firma hledala náhradu
S Klárou jsme vycházeli dobře až do mého posledního dne. Předal jsem jí část agendy, ukázal poslední věci a neřekl jí, že právě její nevinná otázka u oběda spustila celé moje rozhodování. Neměla s tím nic společného a nechtěl jsem, aby si připadala provinile.
Asi dva týdny po odchodu mi bývalý kolega poslal odkaz na inzerát. Firma hledala člověka, který měl převzít většinu mé práce.
Platové rozpětí bylo 48 až 55 tisíc korun.
Sedm let zkušeností, znalost klientů a několik povinností navíc mělo pro firmu hodnotu 43 tisíc, dokud jsem seděl na své židli a nic neříkal. Jakmile byla židle prázdná, její cena se během několika týdnů výrazně změnila.
Od té doby už na větu, že se o platu mezi kolegy nemá mluvit, koukám trochu jinak.
Kláře pomohlo, že věděla, kolik si má říct.
Mně dlouho pomáhalo hlavně to, že jsem nevěděl, kolik si říkají ostatní.
