Článek
Je mi třicet let a většinu života jsem strávil bez skutečných sociálních kontaktů. Nikdy jsem se aktivně nezapojoval do žádných společenských aktivit, kromě těch nejnutnějších, jako byla povinná školní docházka a později práce. I v těchto prostředích jsem fungoval spíš pasivně, snažil jsem se nevyčnívat a co nejvíce se držet stranou. Neúčastnil jsem se kolektivních aktivit, nenavazoval jsem vztahy a většinu času jsem byl sám. Neměl jsem přátele ani známé, se kterými by existoval osobní vztah. Nikdy jsem nebyl ve vztahu a nemám žádnou zkušenost s partnerským životem, intimitou ani blízkostí.
Od dětství jsem měl silný pocit, že jsem méněcenný. Vnímal jsem se jako slabší, méně schopný a méně hodnotný než ostatní lidé. Tento pocit nebyl založený na jedné konkrétní zkušenosti, ale spíš se postupně vytvářel a upevňoval v průběhu let. Časem jsem ho začal považovat za objektivní skutečnost. Přestal jsem věřit, že bych mohl zapadnout mezi ostatní nebo že bych mohl být někým přijímán bez výhrad. Tento postoj se stal základem mého fungování.
Postupně se u mě rozvinula silná sociální úzkost, která mě provází téměř celý život. Při kontaktu s jinými lidmi pociťuji výrazné napětí, stres a stud. Často ztuhnu, mám problém mluvit, reagovat nebo udržet oční kontakt. Někdy se nedokážu soustředit na to, co mi druhý člověk říká, protože většinu pozornosti zabírají moje vlastní obavy. Automaticky se cítím horší, nepatřičný a pod tlakem, bez ohledu na to, zda jde o běžnou konverzaci, pracovní situaci nebo krátký kontakt s cizím člověkem. Tyto reakce jsou pro mě dlouhodobě nekontrolovatelné.
Kvůli tomu nejsem schopný navazovat bližší vztahy. Jakékoli sociální kontakty zůstávají povrchní, formální a omezené na nutné minimum. Nikdy jsem nebyl na večírku, narozeninové oslavě, firemní akci ani na společném výletě s ostatními lidmi. Neznám pocit, že bych někam patřil nebo že bych byl součástí nějaké skupiny. Nemám žádný společenský okruh ani lidi, se kterými bych trávil volný čas. Většinu času trávím sám a nemám žádné společné zážitky s ostatními.
S přibývajícím věkem ve mně sílí přesvědčení, že jsem o mnoho věcí přišel a že už je pozdě s tím něco dělat. Často mám pocit, že jsem zmeškal období, kdy se lidé běžně učí navazovat vztahy, budovat sociální dovednosti a získávat zkušenosti. Tyto věci mi chybí a rozdíl mezi mnou a ostatními se podle mého vnímání stále zvětšuje. Mám dojem, že problémů je tolik a jsou tak hluboce zakořeněné, že jejich řešení by trvalo velmi dlouho, možná celý zbytek života.
Významnou roli v mém vývoji sehrál vztah s mojí matkou. Od dětství byla velmi ochranářská, ale zároveň silně kontrolující. Měla potřebu zasahovat do většiny oblastí mého života a rozhodovat za mě. Kontrolovala, kde a jak budu bydlet, jakou práci budu dělat, s kým se budu stýkat a jak budu trávit volný čas. Velkou pozornost věnovala také mému vzhledu a chování. Řešila, co budu nosit, jak mám působit navenek a jak se mám chovat v různých situacích.
Soukromí jsem prakticky nikdy neměl. Od dětství jsem byl zvyklý na to, že moje rozhodnutí, myšlenky i běžné činnosti jsou sledované, komentované a hodnocené. Tento stav přetrvává i dnes. I ve třiceti letech mi říká, že bych měl jít ke kadeřníkovi, jak si mám kombinovat oblečení nebo co bych měl a neměl dělat. Tyto zásahy nejsou výjimečné, ale dlouhodobé a systematické.
Kvůli tomu ve mně vznikl silný pocit studu, kdykoli chci udělat něco, co by se mohlo setkat s jejím nesouhlasem. Často mám problém udělat i drobné rozhodnutí bez pocitu viny nebo strachu z reakce. Zároveň mezi námi vznikla nezdravá závislost. Je pro mě nejbližší osobou, protože nikoho jiného nemám, ale zároveň je hlavním zdrojem tlaku a kontroly. Tento rozpor je pro mě dlouhodobě vyčerpávající.
Nemám nikoho jiného, na koho bych se mohl spolehnout nebo komu bych se mohl svěřit. Přestože se moje matka často vměšuje do nepodstatných detailů, v okamžicích skutečných problémů se stáhne a nechá mě bez konkrétní podpory. V důsledku toho se cítím osamělý a bez opory, ale zároveň neschopný se od této situace odpoutat.
Nikdy jsem nebyl na dovolené ani nezažil běžné situace, které ostatní lidé považují za samozřejmé. Neznám pocit odpočinku, změny prostředí ani sdílených zážitků. Postupně se u mě vytvořil silný pocit bezmoci a přesvědčení, že změna není možná. Často mám dojem, že jsem selhal jako člověk, že nejsem dostatečně schopný ani hodnotný a že nejsem vhodný pro běžný samostatný život.
