Článek
Byl to dárek. Partner mi koupil víkendový pobyt v lázeňském hotelu, prý abych si odpočinula od práce a dětí. Měla jsem radost, těšila jsem se na klid, horkou vanu a čisté povlečení. Jenže už při příjezdu mi bylo jasné, že tady asi moc relaxovat nebudu.
Na recepci seděla mladá slečna, která si mě sotva všimla. Psala si něco do telefonu, ani nezvedla oči, jen natáhla ruku a monotónně řekla: „Občanku.“ Když jsem se zeptala, jestli je možné mít pokoj s výhledem do zahrady, odsekla: „Co jste si zaplatila, to máte.“
Už jsem to chtěla přejít, ale když jsem večer přišla na pokoj, byla tam ledová sprcha – doslova. Teplá voda netekla vůbec, a když jsem zavolala na recepci, ozvalo se jen: „Technik už odešel. Zkuste to ráno.“ Byla jsem promrzlá a naštvaná, ale nechtěla jsem dělat scénu.
Ráno jsem se šla osobně zeptat, jestli by to mohli opravit. Slečna na recepci protočila oči a nahlas, aby to slyšeli všichni ve frontě, pronesla:
„Paní si neumí pustit vodu, to se nám stává. Minule si jeden host málem myl vlasy v bidetu.“
Lidé kolem se začali smát. Cítila jsem, jak rudnu až po uši. Stála jsem tam, sama, s kartou od pokoje v ruce a s pocitem, že bych se nejradši propadla pod zem. Chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli jsem měla v krku knedlík. Místo omluvy mi ta dívka s úšklebkem oznámila, že „technik přijde, až bude mít čas“.
Odešla jsem zpátky na pokoj, sedla si na postel a rozbrečela se. Nešlo ani tak o tu studenou vodu, ale o to ponížení. O ten tón, jakým se mnou mluvila, jako bych byla hloupá nebo otravná.
Po chvíli jsem se přece jen zvedla a rozhodla se zkusit kohoutek znovu. Tentokrát jsem si všimla malé páčky pod umyvadlem – otočila jsem ji a v tu chvíli se ozvalo tiché zabublání. Za pár sekund začala téct horká voda. Bylo mi jasné, že problém nebyl v hotelu, ale ve mně. Jenže ten způsob, jakým se mnou zacházeli, ten ponižující tón, to neomluvilo nic.
Zůstala jsem tam stát s rukama pod proudem teplé vody a přemýšlela, jestli by to celé šlo jinak – kdyby ta recepční mluvila normálně, kdyby mi klidně vysvětlila, že páčka vypíná bojler na pokoji, kdyby se ke mně chovala jako k člověku, a ne jako k potížistce. Místo pochopení ale přišlo veřejné zesměšnění. A to se nezapomíná.
Když jsem odjížděla, poprosila jsem o kontakt na vedoucího, že bych chtěla napsat stížnost. Slečna se zasmála a řekla: „Jistě, ale on je teď na wellness pobytu. Můžu mu vzkázat, že mu závidíte.“
Doma jsem ten hotel okamžitě ohodnotila – poprvé v životě. Bez nadávek, jen pravdivě. A víte co? O pár dní později mi napsala jiná žena, že zažila to samé. Možná se to zdá jako maličkost, ale někdy vás pár posměšných slov dokáže zasáhnout víc než studená sprcha.
