Článek
Bydlím s rodinou v rodinném domě na okraji města. Je to klidná čtvrť, kde se míchají starší domy s novými stavbami. Někteří lidé tu žijí celý život, jiní se přistěhovali teprve nedávno. Většinou to funguje normálně — občas si někdo postěžuje na hluk, parkování nebo posekanou trávu, ale nic zásadního. Takové ty běžné sousedské věci, které se dají vyřešit domluvou.
Problém začal, když se do jedné z nových staveb nastěhovala rodina s velkým psem.
Na první pohled normální lidé. Dvě děti, oba rodiče pracují, dům mají pěkný, udržovaný. Pes je velký, zřejmě hlídací plemeno. To samo o sobě by nebyl problém. Problém je, že se mu nikdo pořádně nevěnuje. Není vycvičený, není klidný, nemá jasný režim. Často je zavřený na zahradě, občas uteče, někdy běhá volně po ulici.
Několikrát jsem ho viděl, jak pobíhá mezi domy bez dozoru. Štěká na lidi, na cyklisty, na děti, které jdou ze školy. Občas běží těsně za někým, kdo jde po chodníku, a člověk neví, jestli si jen hraje, nebo jestli to myslí vážně. Nikdy nikoho nekousl, to je pravda. Ale taky nikdo neví, kdy se to může změnit. Zvlášť starší sousedé a děti z něj mají strach. A upřímně — nejde jen o strach. Jde o pocit, že situace není pod kontrolou.
Mám dvě děti a občas vidím, jak váhají vyjít ven na kolo nebo na hřiště, když psa zahlédnou. Člověk jim těžko vysvětluje, že se nemají bát, když sám nemá jistotu, jak se pes zachová. Podobně to mají i jiní rodiče v ulici. Začíná to ovlivňovat běžný život víc, než by mělo.
Další problém je hluk.
Pes často štěká v noci. Ne minutu nebo dvě. Někdy klidně hodinu v kuse. Není jasné, na co štěká — možná na kočky, možná na zvuky, možná jen z nudy. V létě je to nejhorší. Když máme otevřená okna, skoro se nedá spát. Člověk jde ráno do práce nevyspaný, podrážděný, a ví, že večer ho to možná čeká znovu.
Několikrát jsem se přistihl, že v noci sleduju hodiny a čekám, až konečně přestane. Ráno pak potkám sousedy a všichni si na to potichu stěžují. Není to jedna noc za měsíc — je to opakující se problém, který se pomalu stává normou.
Sousedům to samozřejmě vadí. Nejen nám, ale víc lidem v ulici.
Několikrát jsme to s majitelem psa řešili. Ne útočně, spíš normálně. Řekli jsme mu, že pes utíká, že štěká v noci, že z něj mají lidé strach. Vždycky odpověděl podobně: že to vyřeší, že si dá pozor, že pes se „zlepší“. Občas slíbil, že opraví plot nebo že se mu bude víc věnovat.
Chvíli byl klid. Pak se všechno vrátilo do starých kolejí.
Pes znovu utekl. Znovu běhal po okolí. Znovu štěkal v noci. Plot zůstal napůl opravený, výcvik se nikdy nekonal a celá situace se točila pořád dokola.
Kdykoli to někdo znovu otevřel, odpověď byla stejná: „Vždyť nikomu nic neudělal.“ Podle něj jde o přehnané obavy a přecitlivělé sousedy. Má pocit, že ho obtěžujeme kvůli maličkosti.
Jenže to je přesně ten problém.
To, že zatím nikomu neublížil, není záruka, že se to nemůže stát. Stačí jeden špatný moment — dítě, které ho vyprovokuje, běžec, který kolem proběhne, někdo, kdo se ho lekne. A pak už se to nedá vzít zpátky. Takové věci se nestávají proto, že by to někdo chtěl — stávají se proto, že se jim dlouho nebrání.
Lidé v okolí jsou nervózní. Někteří se bojí pustit děti samotné ven. Starší sousedka raději chodí jinou cestou, jen aby se mu vyhnula. Jiný soused si pořídil sprej na psy, i když ho nikdy předtím nepotřeboval. Nejde o hysterii — jde o pocit bezpečí, který se postupně vytrácí.
Atmosféra v ulici se změnila. Místo klidu je tu napětí. Lidé se víc dívají kolem sebe, víc si stěžují, víc řeší věci, které by dřív ignorovali.
Nejhorší na tom je, že majiteli psa je to očividně jedno.
Nevidím snahu problém řešit dlouhodobě. Žádný výcvik, žádná důslednost, žádná změna chování. Jen sliby, které se po pár dnech vytratí. Vypadá to, že dokud se nestane něco vážného, nebude to brát jako problém.
A my ostatní máme pocit, že čekáme na něco, co se dřív nebo později stane.
Ne proto, že bychom chtěli drama. Ale proto, že když se problém ignoruje dost dlouho, obvykle se nevyřeší sám. Jen se zvětšuje. A pak už je pozdě řešit, kdo to měl udělat dřív.
