Článek
Mám pocit, že kolem mě jsou samí rodiče, kteří přesně vědí, co dělají. Všichni mají načtené knihy, sledují odborníky, řeší zdravý vývoj dítěte, emoce, správnou komunikaci a každý krok dokážou podložit nějakou teorií. Když se sejdeme na hřišti nebo na návštěvě, často mám dojem, že ostatní přesně vědí, jak reagovat v každé situaci, zatímco já v sobě čím dál častěji cítím nejistotu a únavu, kterou si ale nechávám pro sebe. Někdy stačí pár vět v běžné debatě a mám pocit, že ostatní mají ve všem jasno, zatímco já už dávno jedu spíš na sílu než s lehkostí.
Když se narodila naše dcera Eliška, měla jsem úplně jasnou představu, jakou mámou chci být. Ještě před porodem jsem přečetla několik knih o výchově, vývoji dítěte, hrách podporujících motoriku i o tom, jak budovat zdravé návyky od prvních měsíců života. Chtěla jsem všechno dělat správně a měla jsem pocit, že když se budu dost snažit, zvládnu vytvořit ideální prostředí pro její vývoj. Byla jsem přesvědčená, že když budu důsledná, trpělivá a připravená, všechno půjde tak, jak má.
První měsíce jsem jí věnovala téměř všechen svůj čas. Každý den jsem plánovala podle toho, co by pro ni bylo nejlepší. Hrály jsme si, četly si, skládaly, malovaly, chodily ven a já měla potřebu být neustále aktivní, aby nic nechybělo. Každý den jsem měla pocit, že musím naplnit nějakou představu správného rodičovství, kterou jsem si sama nastavila a kterou jsem zároveň cítila i od okolí. Často jsem si ani neuměla sednout bez pocitu, že bych měla zrovna dělat něco užitečného pro její rozvoj.
Jenže teď, ve třetím roce, už to vnímám úplně jinak. Eliška je živá, neposedná, zvídavá a od rána do večera potřebuje pozornost. Neustále něco chce, někam běží, něco vypráví, ptá se, zkouší hranice a já mám poslední měsíce pocit, že moje energie mizí rychleji, než ji stíhám doplňovat. Jsou dny, kdy sotva vstanu a už vím, že večer budu úplně vyčerpaná. Někdy mám pocit, že den ještě pořádně nezačal a já už přemýšlím, kdy konečně přijde večer.
Dlouho jsem si nechtěla připustit, že už nejsem ta trpělivá máma, která má chuť každou minutu vymýšlet nové hry, rozvíjet dítě a reagovat s úsměvem na všechno, co přijde. Pořád jsem se snažila držet tempo, které jsem si sama nastavila, jenže uvnitř mě začal růst pocit, že už prostě nemůžu. Že některé dny jen mechanicky plním to nejnutnější a doufám, že si toho nikdo nevšimne.
Naplno mi to došlo ve chvíli, kdy jsme po dlouhé době vyrazili s manželem sami na večeři. Seděli jsme proti sobě, on mi něco vyprávěl o práci a já si uvědomila, že ho vlastně skoro nevnímám. Byla jsem myšlenkami úplně mimo, unavená, jako bych se nedokázala soustředit na běžný rozhovor. Chvíli mi trvalo dát dohromady souvislou odpověď a najednou mě napadlo, že poslední dobou umím mnohem snadněji mluvit o dětských režimech, svačinách a tom, proč dítě reaguje určitým způsobem, než o čemkoli jiném. A právě to mě trochu vyděsilo.
Možná i proto jsem postupně začala polevovat v některých věcech, které bych si dřív vůbec nedovolila. Dnes už občas sáhnu po tabletu a pustím Elišce pohádku nebo jednoduchou dětskou hru, jen abych si na chvíli sedla v tichu a vypila kafe bez toho, že mě někdo tahá za rukáv nebo na mě každou minutu volá. Dřív bych si za to připadala provinile, dnes to beru jako malou nutnost, díky které si aspoň na chvíli odpočinu. Někdy těch deset patnáct minut ticha znamená víc než celý dobře míněný návod na ideální výchovu.
Vím, že kolem mě by se na to spousta lidí netvářila nadšeně. Právě ten tlak okolí mě poslední dobou unavuje skoro stejně jako každodenní péče sama o sobě. Neustále někdo řeší, jestli dítě jí správně, jestli má dost podnětů, jestli není moc času doma, nebo naopak moc času mezi lidmi, jestli už umí tohle a proč ještě neumí tamto. Někdy mám pocit, že rodič dnes musí obstát v nekonečném hodnocení, ať udělá cokoli. A že vždycky existuje někdo, kdo by to dělal jinak a lépe.
Nikomu to ale neříkám. Ani rodině, ani kamarádkám, ani ostatním maminkám, se kterými se vídám. Před nimi pořád držím obraz toho, že všechno zvládám normálně. Nepřiznám, že jsou dny, kdy mě dcera svou energií vyčerpává natolik, že večer nemám sílu ani mluvit. Nepřiznám, že mě někdy nebaví donekonečna vymýšlet program a že si tajně přeju aspoň chvíli úplného klidu. Možná právě proto působím navenek klidněji, než se ve skutečnosti cítím.
Moje kamarádky často mluví o výchově s jistotou, která mě někdy spíš znervózňuje než inspiruje. Každá má nějaký systém, doporučení, zkušenost, co by se mělo a co by se rozhodně nemělo. Poslední dobou mě to ale spíš unavuje. Čím víc podobných rozhovorů slyším, tím víc mám chuť si nechat svoje fungování pro sebe. Někdy už ani nemám energii podobné debaty poslouchat.
Možná v tom nejsem sama, jen to nikdo nahlas neřekne. Možná i ostatní někdy dítěti pustí tablet dřív, než by přiznaly, možná si taky potřebují na chvíli sednout a nedělat nic. Jen se o tom mezi sebou moc nemluví, protože pořád existuje pocit, že správný rodič má mít všechno pod kontrolou. A že únava se do téhle představy příliš nehodí.
Já už dnes vím hlavně to, že pokud chci fungovat dlouhodobě, musím někdy ubrat. Ne kvůli sobě samotné, ale i kvůli tomu, aby doma nezůstala jen unavená a podrážděná verze mě, která už nemá z čeho brát. Protože dítě možná nepotřebuje dokonalou matku, ale takovou, která ještě zvládne být v klidu. A možná právě to je nakonec důležitější než všechny dobře míněné rady kolem.
