Článek
Když jsem nastupovala do firmy, říkala jsem si, že tohle už bude jiný svět než škola. Profesionální prostředí, dospělí lidé, jasně nastavená pravidla, normální komunikace. Po letech na technické fakultě jsem měla pocit, že mě už jen tak něco nepřekvapí.
Na škole jsem byla v ročníku jediná holka mezi lidmi, kteří se pohybovali kolem programování vážně. Ze začátku to bylo nepříjemné. Někteří spolužáci si neodpustili poznámky, občas padl hloupý vtip, někdy to přišlo i od vyučujících. Člověk rychle pochopil, že jakmile někde sedí jedna žena mezi třiceti chlapy, vždycky se najde někdo, kdo to potřebuje komentovat.
Brala jsem to tehdy s rezervou. Bylo nám něco přes dvacet, většina lidí se teprve učila fungovat mezi ostatními. Říkala jsem si, že je to věk, kdy ještě hodně věcí lidem nedochází. A taky jsem si myslela, že kolem IT pořád fungují určité stereotypy. Vtipy o tom, že ajťáci neumí mluvit s holkami, že jsou sociálně neobratní, že se drží radši monitoru než normálního rozhovoru.
Postupně si to sedlo. Jakmile přišly projekty, termíny a společná práce, přestalo být důležité, kdo je žena a kdo ne. Nakonec mě brali normálně, protože viděli, že svoji práci zvládám. Nebyla jsem pro ně výjimka, ale součást týmu, a právě to jsem považovala za přirozený vývoj.
Právě proto jsem čekala, že nástup do zaměstnání bude jednodušší.
Ve firmě žen samozřejmě pracuje dost. Jen ne tam, kde sedím já. Na HR jsou skoro samé ženy, v účetním oddělení taky, backoffice má vlastní tým, asistentky běžně fungují kolem managementu. Jenže mezi vývojáři jsem jediná. V celé části kanceláře, kde sedíme, jsem jediný ženský hlas mezi technickými debatami, které často začínají u kódu a končí u věcí, ke kterým se přidávají jen ti, kdo už spolu nějakou dobu fungují.
Když jsem nastoupila, začalo všechno standardně. Onboarding, školení, přístupy, interní systémy, seznamování s projektem. První týdny byly hlavně o tom pochopit, jak firma funguje a kdo co řeší. Čekala jsem, že postupně zapadnu.
Jenže místo toho přišlo něco, na co jsem nebyla připravená.
Nikdo si ze mě nedělá legraci. Nikdo nemá hloupé poznámky. Nikdo mě nijak otevřeně neřeší. Jen se mnou skoro nikdo nemluví.
Ne vyloženě nepřátelsky. Spíš jako bych v místnosti byla navíc.
Když se něco řeší pracovně, odpověď dostanu. Když se ptám na konkrétní věci, někdo reaguje. Ale tím to většinou končí. Rozhovor se nerozvine, nikdo se nezeptá zpátky, nikdo nepřidá nic navíc, co by nebylo nutné.
Kolegové spolu normálně mluví. Probírají práci, vtipkují mezi sebou, řeší věci mimo projekt, sdílí drobnosti během dne. Někdy slyším, jak mezi sebou rozebírají úplně obyčejné věci, které vznikají spontánně a zjevně bez přemýšlení.
Pak přijde pauza a půlka kanceláře jde společně na oběd. Nikdo se ani nezeptá, jestli jdu taky.
Po práci občas slyším, jak se domlouvají na pivo nebo na nějakou akci. Jednou jsem dokonce seděla přímo u toho, když supervisor zval skoro všechny kolem stolu na večerní posezení po práci. Jména padala jedno po druhém. Když došel ke mně, věta skončila a mluvilo se dál o něčem jiném.
Byl to zvláštní moment, protože nebylo nic otevřeně nepříjemného. Nikdo nic neřekl špatně. Jen jsem tam prostě nebyla zahrnutá.
A přesně to je na tom nejhorší.
Kdyby někdo řekl něco nevhodného, člověk ví, proti čemu stojí. Ale když vás okolí prostě jen tiše mine, nedá se na nic ukázat.
Čím déle tam jsem, tím víc cítím, že se to začíná promítat i do práce. Kolegové mezi sebou řeší věci neformálně dřív, než se dostanou na poradu. Informace kolují bokem, nápady vznikají mezi řečí, detaily se vyjasní během oběda nebo po cestě z meetingu. Já se o části věcí dozvím až ve chvíli, kdy už jsou rozhodnuté.
Stejné je to se zpětnou vazbou. Když něco odevzdá kolega, dostane rychlou reakci. Komentář, doporučení, krátký feedback. U mě často přijde jen ticho. Nebo strohá odpověď bez dalšího vysvětlení.
Někdy mám pocit, že i nadřízení ke mně přistupují opatrněji než k ostatním. Všichni jsou to muži a někdy působí, jako by radši nechtěli říct moc, aby něco nevyznělo špatně. Jenže právě tím vzniká odstup, který pak nejde přirozeně překonat.
Jenže tím vzniká přesně to, co člověk v práci nechce.
Izolace.
Ne kvůli konfliktu. Kvůli absenci normálního kontaktu.
A nejhorší je, že nevím, co s tím.
Nechci být za tu, která si stěžuje jen proto, že se necítí dost přijatá. Nechci působit jako někdo, kdo si vyžaduje speciální zacházení nebo hledá problém tam, kde ostatní žádný nevidí.
Jenže zároveň cítím, že když člověk dlouho funguje vedle ostatních a ne s nimi, začne to být znát. Na jistotě, na výkonu, na chuti vůbec něco otevírat.
Čím dál víc přemýšlím, jestli je horší otevřený problém, nebo prostředí, kde se nic neděje tak dlouho, až člověk začne pochybovat, jestli problém vůbec smí pojmenovat.
Protože někdy není nejtěžší vydržet nepříjemnou poznámku. Někdy je mnohem horší sedět každý den mezi lidmi a mít pocit, že vás vlastně nikdo pořádně nevnímá.
