Článek
Za všechny ty roky, co jsme spolu, jsem si zvykla, že vaření je moje doména. Nikdy mi to nevadilo – vlastně jsem měla pocit, že mě to k rodině ještě víc poutá. Večeře, obědy o víkendech, snídaně do práce. Můj muž se do kuchyně nikdy moc nehrnul. Když jsem byla nemocná, maximálně ohřál polévku nebo objednal pizzu. Nikdy se nesnažil sám od sebe připravit něco víc. A já to brala jako samozřejmost, i když mě občas zamrzelo, že mě nikdy nepřekvapí.
O to víc mě zarazilo, když jsem ho nedávno našla v kuchyni v situaci, kterou bych od něj nikdy nečekala. Stál tam s vážnou tváří, kolem něj ingredience, šlehač, čokoláda, mouka a vajíčka. Působil soustředěně, skoro až ztracený v tom, co dělá. Když jsem se zeptala, co se děje, zněla odpověď naprosto nevinně: „Peču dort.“
Na tom by nebylo nic divného, kdyby ten dort byl pro mě, pro děti, pro rodinu. Jenže on s naprostým klidem dodal: „Je pro kolegyni z práce, má narozeniny.“
Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem se vrátila unavená z práce a stejně jsem šla do kuchyně, protože on by jinak nesáhl ani po hrnci. Vzpomněla jsem si na všechny ty dny, kdy jsem doufala, že mě překvapí, že uvaří aspoň těstoviny. Nikdy se to nestalo. A teď, najednou, tři hodiny jeho času pro cizí ženu?
Dusno v kuchyni by se dalo krájet. Nechtěla jsem hned spustit hádku, a tak jsem se posadila a sledovala ho. Vážně tam stál, s jazykem mezi zuby, pečlivě zdobil vrstvu po vrstvě. Každý detail měl promyšlený. Když se mu nedařilo, začal znovu. Bylo vidět, že mu na tom opravdu záleží. A právě to mě pálilo nejvíc.
Ptala jsem se sama sebe: proč nikdy nezáleželo na tom, aby udělal něco takového pro mě? Když jsem měla narozeniny já, koupil mi dort v cukrárně. Vánoce? Vždycky jsem byla já ta, kdo připravoval slavnostní večeři. On jen seděl a chválil. Ale že by se do toho pustil sám? Nikdy. A najednou tady vidím muže, který umí být pečlivý, soustředěný, ochotný zkoušet a učit se. Jen ne kvůli mně.
Nakonec jsem to nevydržela a řekla: „Víš, že za celá ta léta jsi mi nepřipravil ani jedno jídlo? Ani jednou jsi mě nepřekvapil večeří. A teď tři hodiny stojíš v kuchyni kvůli kolegyni.“
Na chvíli se zastavil. Koukl na mě s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. Možná byl překvapený, možná naštvaný, že mu kazím jeho moment. Pak se pousmál a řekl: „Ale tohle je jen taková pozornost, nic víc.“
Nic víc. Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Protože pro mě to nebylo „nic víc“. Bylo to všechno. Najednou jsem si uvědomila, že možná až příliš dlouho omlouvám jeho nezájem o mě, o naši domácnost, o drobnosti, které tvoří vztah. A teď, když vidím, že tu energii dokáže vložit – jen ne do mě – bolí to o to víc.
Nehádali jsme se. Mlčela jsem. On dokončil dort, zabalil ho a druhý den ho odnesl do práce. Já jsem zůstala s pocitem, že se mezi námi otevřela propast. Protože jestli dokázal tři hodiny péct pro kolegyni, proč nikdy nedokázal hodinu vařit pro mě?
Možná je to maličkost. Možná bych měla mávnout rukou. Ale já vím, že tahle „maličkost“ se mi zaryla hluboko pod kůži. A nevím, jestli ji dokážu jen tak vytěsnit. Až příliš jasně jsem si uvědomila, že ochota projevit péči a námahu není něco, co by neuměl. Je to jen něco, co nechtěl dát mně. A s tím se člověk těžko smiřuje.
