Článek
„Last minute do Egypta, sedm dní, all inclusive, jen za deset tisíc!“ – to znělo tak lákavě, že jsem ani nestihla dopsat e-mail v práci a už jsem měla kufr otevřený. Po náročném roce jsem potřebovala vypnout. A když se přece naskytne taková příležitost, kdo by odolal? Slunce, moře, klid… Jenže někdy by měl člověk poslouchat ten malý vnitřní hlas, který tiše šeptá: „Za ty peníze to asi nebude zázrak.“
Let proběhl bez problémů, ale už na letišti v Hurghadě mi začalo být jasné, že tohle nebude ten katalogový Egypt z lesklých fotek. Všude chaos, křik, kufry házené z vozíku jak pytle brambor, a horko, které se dalo krájet. Ale říkala jsem si – to patří k dobrodružství.
Autobus do hotelu měl klimatizaci jen podle nápisu na dveřích. Delegát s mikrofonem nadšeně vyprávěl o egyptské pohostinnosti, zatímco z oken bylo vidět rozpadlé domy, toulavé psy a moře plastu. Když jsem zahlédla velblouda, jak si pochutnává na igelitce, napadlo mě, že tady zjevně recyklují po svém.
Hotel na první pohled působil přívětivě. Na druhý už ne. Pokoj byl temný, klimatizace dýchala teplý vzduch, lednička mlčela a sprcha tekla jen, když měla náladu. Když jsem požádala o ručníky, pokojská mi přinesla dva – oba s chlupy. Asi pozdrav od předchozích hostů.
Restaurace vypadala jako velká jídelna po bitvě. Těstoviny, rýže a kuře, všechno ve stejné vlažné teplotě. Na stolech tančily mouchy a pod bufetem ležel kocour, který se ani neobtěžoval vstát, když kolem něj přešla fronta turistů. Když jsem se číšníka zeptala, jestli by s tím něco udělal, jen se usmál a mávl rukou. Možná byli oba na výplatní listině.
Pláž byla hned za hotelem – teoreticky plus. Jenže moře bylo plné plastových kelímků, brček a řas. Lehátka rozvrzaná, matrace zpocené a toalety u pláže připomínaly výjev z hororu. Když jsem si po dvou dnech postěžovala delegátovi, že bych ráda změnila hotel, odpověděl s profesionálním úsměvem:
„Paní, a co byste chtěla za ty peníze?“
Na chvíli jsem ztratila řeč. A pak i chuť se dál rozčilovat. Evidentně jsem byla ten problém já – ne to, že v bazénu plavou odpadky a v koupelně teče hnědá voda.
Další dny jsem přežila díky knížce a sušenkám, které jsem si přivezla z domova. Na výlety jsem nejezdila – po zážitku s rozbitým autobusem jsem radši zůstala na pokoji a pozorovala, jak zaměstnanci za hotelem pálí odpadky. Egyptské „aroma terapie“.
Poslední večer jsem si sedla na pláž a sledovala západ slunce. V tu chvíli to skoro vypadalo romanticky – dokud mi přes nohy nepřeběhla toulavá kočka s kusem ryby v tlamě. Symbolické rozloučení.
Když jsme odlétali domů, měla jsem pocit, že ten týden trval měsíc. Cestovka samozřejmě reklamaci zamítla. A já jsem si odvezla jediné poučení:
Když je něco až moc levné, pravděpodobně to nakonec zaplatíš – jen jinak.
Od té doby mám nové motto:
Radši pod stan v Krkonoších než all inclusive v Hurghadě.
A pokaždé, když vidím reklamu na „last minute Egypt – neuvěřitelná sleva!“, jen se pousměju. Protože ano, neuvěřitelné to opravdu bylo.
