Článek
Když jsme spolu začali chodit, měl ještě diplom skoro teplý z tiskárny a v očích spoustu plánů. Hledal práci, rozesílal životopisy a pořád opakoval, že chce dělat „něco smysluplného“. Chtěl mít jistotu, že si vybral správnou cestu, a zároveň cítil tlak, že musí rychle začít vydělávat. Pak přišla nabídka od jedné poradenské společnosti. Znělo to důležitě – finanční specialista, práce s klienty, možnost růstu, školení zdarma. Říkal, že to zkusí jen na pár měsíců, než se objeví něco lepšího.
Ve skutečnosti se z něj stal pojišťovák v klasickém MLM.
Ze začátku to bral s nadhledem. Vtipkoval o tom, že prodává pojistky a že to není žádná kariéra snů, ale aspoň ho to uživí. A ono opravdu. Peníze chodily, a docela slušné. Začali jsme si víc dopřávat – víkendy mimo město, lepší restaurace, nové auto, občas i nějaký ten dárek jen tak. Měla jsem radost, že se mu daří, i když jsem tušila, že to není práce, kterou by si vysnil. Brala jsem to jako přechodné období, které jednou skončí.
Jenže pak se něco změnilo.
Nevím přesně kdy. Možná ve chvíli, kdy poprvé překročil nějaký jejich interní obrat. Možná když ho poprvé pochválili na poradě před ostatními. Najednou o tom nemluvil ironicky, ale s vážností. Už to nebylo „jdu na schůzku s klientem“, ale „jdu uzavřít obchod“. Už to nebyla „výplata“, ale „provize“. A hlavně – přestal hledat něco jiného. Říkal, že teď už by byla škoda s tím skončit, když mu to takhle šlape a když je konečně v něčem dobrý.
Začal pod sebe nabírat další lidi. „Budujeme tým,“ vysvětloval mi. V jeho kalendáři přibývaly porady, školení, motivační víkendy, networkingové akce. Najednou mluvil o lidech jako o „strukturách“ a „produkci“. Všude visely tabulky s čísly a grafy. Byl na to hrdý. Já byla na něj pořád taky, jen jsem mu najednou trochu přestávala rozumět.
Dřív jsme se bavili o cestování, o knížkách, o tom, co bychom chtěli jednou dělat. Teď se všechno točilo kolem peněz. Kolik kdo vydělal, kdo splnil plán, kdo má největší obrat. Lidi se pro něj začali dělit na dvě skupiny – na ty, co „makají“, a na ty, co „brzdí tým“. Když jsem se ho ptala na nějakého jeho kamaráda, neříkal, jaký je, ale kolik má měsíční produkci. Jakoby hodnota člověka byla jen číslo v excelu.
Jednou mě vzal na jejich firemní večírek. Myslela jsem si, že to bude normální párty – hudba, víno, povídání. Ale byla to jen nekonečná přehlídka úspěchů. Každý se chlubil, kolik uzavřel smluv, kolik nabral lidí do struktury, kdo má lepší auto a dražší hodinky. Připadala jsem si tam úplně cizí. Jako kdybych vstoupila do světa, kde má cenu jen to, co se dá vyčíslit.
Postupně se z něj stala taková chodící kalkulačka. Přemýšlel jen v číslech. Když jsme jeli na dovolenou, řešil, kolik ho to bude stát a kolik by si za to mohl koupit jiných věcí. Když jsme byli s přáteli, hodnotil, kdo má jaký příjem a kdo by se hodil do jeho týmu. Přestával být tím klukem, do kterého jsem se zamilovala, a měnil se v někoho, kdo všechno přepočítává na zisk.
Nejvíc mě bolelo, že se mu zmenšil svět. Dřív měl spoustu přátel, různé zájmy, bavilo ho jezdit na kole, hrát na kytaru, občas si jen tak vyrazit bez cíle. Teď už měl jen práci. Lidi kolem něj byli skoro všichni z oboru, mluvili stejným jazykem, žili stejnými cíli. Když jsem se ho snažila vytáhnout ven, říkal, že nemá čas, že musí řešit klienty, schůzky, školení.
A já jsem se mu vzdalovala.
Ne proto, že by mě neměl rád. Ale proto, že pro něj už bylo důležitější něco jiného. Peníze, výkony, cíle. Jako kdyby zapomněl, že existuje svět i mimo tu jejich strukturu.
Občas si vzpomenu na to, jak mi kdysi říkal, že je „jen pojišťovák“. Dneska už by to tak neřekl. Dneska je z něj „manažer týmu“ a já mám pocit, že jsem z jeho života jen další položka v tabulce.
A bojím se, že jednou zjistím, že už pro něj nemám žádnou hodnotu – protože se nedám přepočítat na obrat.
Začínám mít strach, že se z toho už nikdy nevrátí. Že tenhle svět čísel a provizí ho úplně pohltí a já vedle něj budu jen tichý doplněk, který se nehodí do jeho plánů. Někdy si říkám, jestli jsem ho vlastně neztratila už dávno, jen jsem si to ještě nepřiznala. A přitom stačilo tak málo – aby to tehdy zůstalo jen tím dočasným řešením po škole.
