Článek
Pracuju v kanceláři už několik let a můj pracovní den má skoro vždycky stejný průběh. Ráno přijdu, zapnu počítač, projdu maily, řeším tabulky, telefonáty a úkoly, které se neustále opakují. Čas v práci plyne zvláštním způsobem – někdy se vleče a jindy uteče tak rychle, že si ani nevšimnu, že už je poledne. A právě obědy jsou pro mě momentem, kdy si uvědomím, jak moc se můj život skládá z kompromisů.
Kousek od kanceláře máme závodní jídelnu. Není to žádný luxus, ale vaří tam poctivě. Polévka, hlavní jídlo, někdy dezert. Všechno teplé, normálně ochucené a hlavně chutné. Většina kolegů tam chodí automaticky a já bych nebyl výjimkou, kdyby nebyla moje přítelkyně. Ta je totiž přesvědčená, že nejlepší oběd je ten z domova. Podle ní se tím ušetří spousta peněz a navíc je to projev péče a lásky. A to je přesně ten problém – jak něco takového odmítnout, aniž by člověk vypadal jako nevděčný sobec.
Ona mi vaří obědy do krabiček skoro každý den. Vstává dřív než já, nebo je připravuje večer dopředu. Pečlivě je ukládá do batohu a pokaždé mi řekne, že se snažila udělat něco dobrého. Já se na ni usměju, poděkuju a vezmu si je s sebou. Už v tu chvíli ale často vím, že ty krabičky se mnou do jídelny nepůjdou.
Nejde o to, že by se nesnažila. Problém je v tom, že ona prostě neumí vařit. Jídla jsou často bez chuti, nebo naopak přehnaně ochucená. Něco je rozvařené, něco nedovařené, kombinace surovin mi nedávají smysl. Zkoušel jsem to s ní řešit. Ne jednou. Vždycky jsem byl opatrný, takticky jsem volil slova. Nikdy jsem neřekl, že vaří špatně. Spíš jsem naznačoval. Říkal jsem, že mám něco raději jinak, že mi víc chutná jednodušší kuchyně, že některé věci mám rád méně kořeněné. Myslel jsem si, že pochopí.
Jenže ona si to k srdci nevzala. Možná to brala jako drobné poznámky, možná měla pocit, že přeháním. Každopádně vaří dál, pořád stejně, se stejným nadšením. A já jsem postupně pochopil, že další rozhovor by nikam nevedl. Nechci ji zranit. Nechci, aby měla pocit, že její snaha je k ničemu.
Tak jsem si našel jiné řešení. Každý den kolem poledne vezmu krabičku, dojdu do kuchyňky v práci, otevřu ji a chvíli na to jídlo koukám. Někdy se přemlouvám, že to aspoň zkusím. Občas si dám pár soust, ale většinou to skončí stejně. Jídlo putuje do koše. Krabičku vypláchnu a dám zpátky do batohu. Pak si jdu do jídelny koupit oběd, který mi chutná, a snažím se ten pocit viny ignorovat.
Ten pocit tam ale je pokaždé. Vím, že vyhazuju jídlo. Vím, že ona ho vařila s dobrým úmyslem. A vím, že jí lžu. Když přijdu domů, zeptá se mě, jestli mi chutnalo. Odpovím, že ano. Automaticky, bez přemýšlení. Je to jednodušší než pravda. A zároveň mnohem horší.
Někdy si říkám, že bych měl být upřímný. Že bych to měl znovu otevřít a riskovat hádku. Pak si ale představím její zklamaný pohled a raději mlčím. Vyřeším to nad košem v kuchyňce, kde mě nikdo nevidí. Je to zbabělé, já to vím. Ale zatím je to jediné řešení, které jsem našel.
Čím dál víc si uvědomuju, že nejde jen o obědy. Je to o komunikaci, o tom, jak se člověk bojí říct pravdu, aby neublížil, a přitom ubližuje jinak. Každá prázdná krabička je malá připomínka toho, že některé problémy se dají zamést pod koberec jen na chvíli. A já zatím jen doufám, že se jednou odhodlám ten koš vyměnit za upřímný rozhovor.
