Článek
Když jsem poznala Martina, rozhodně nepatřil mezi hubené chlapy. Měl silnější postavu, širší ramena, trochu břicho, ale mně to tehdy přišlo sympatické. Nikdy jsem netoužila po mužích, kteří vypadají jako sportovci z reklamy. Naopak, líbilo se mi, že působí klidně, dospěle a tak nějak pevně. Navíc měl úžasný smysl pro humor, uměl mě rozesmát a vedle něj jsem měla pocit jistoty.
Martin pochází z rodiny, kde se vždycky hodně jedlo. Když jsme spolu ještě chodili a pozval mě poprvé na nedělní oběd k rodičům, myslela jsem si, že po hlavním jídle přijde káva a tím to skončí. Jenže po polévce následovalo maso, knedlíky, další příloha, pak domácí koláč, ještě něco slaného a nakonec večeře, protože přece nikdo neodejde hladový. Po každé návštěvě jsem měla pocit, že další den nemusím nic jíst.
Z celé rodiny ale bylo nejvíc vidět právě na Martinovi, že tenhle režim bere opravdu poctivě. Už tehdy si rád přidával, dojídal po ostatních a nikdy neodmítl nic sladkého navíc. Jenže v té době to pořád bylo v mezích, které člověk tolik neřeší.
Vzali jsme se, narodila se nám dcera, potom syn, život se rozběhl a s ním i všechny běžné starosti. A právě někde v těch letech jsem si začala všímat, že Martin přibírá mnohem rychleji než dřív.
Nejdřív to byly jen drobnosti. Přestal si zapínat některé košile, pak si kupoval volnější trička, později úplně přešel na sportovní mikiny a tmavé oblečení, které podle něj „tolik neukazuje“. Když jsem se občas opatrně zmínila, že by možná neuškodilo trochu ubrat večerní svačiny, jen mávl rukou.
Pracuje z domova, většinu dne sedí u počítače, a jakmile skončí, přesune se na gauč. Dřív jsme chodili večer na procházky, dnes už se mu většinou nechce. Tvrdí, že je unavený a že si potřebuje odpočinout.
Jenže odpočinek u něj často znamená otevřená lednice.
Když děti usnou, slyším skoro každý večer totéž — otevření lednice, šustění obalů, mikrovlnka, další talíř. Někdy si dá normální druhou večeři, jindy jen tak průběžně ujídá všechno, co doma najde. Jogurty, sýry, pečivo, salám, zbytky od oběda, a když nic není, namaže si chleba a ještě si k tomu vezme něco sladkého.
Dlouho jsem si říkala, že to přeháním a že to třeba jen víc vnímám. Jenže pak začal mít problém i s obyčejnými věcmi.
Bydlíme ve třetím patře bez výtahu a najednou jsem slyšela, jak se při cestě nahoru zastavuje mezi patry. Tvrdil, že jen telefonuje nebo že ho bolí koleno, ale bylo vidět, že se prostě zadýchává.
Pak přestal jezdit s dětmi na kole. Nejdřív říkal, že nemá čas, pak že půjde příště, až bude lepší počasí. Nakonec zůstával doma téměř pokaždé.
Nejvíc mě to zarazilo asi před půl rokem.
Volal na mě z koupelny, ať tam na chvíli přijdu.
Stál u váhy a tvářil se zvláštně. Myslela jsem, že se mu něco udělalo.
„Podívej se na to,“ řekl.
Na displeji svítilo číslo, které mě úplně zaskočilo.
Sto čtyřicet sedm kilo.
Věděla jsem, že hodně přibral, ale přiznávám, že tak vysoké číslo jsem nečekala ani já.
Podívala jsem se na něj a čekala jsem nějakou reakci — šok, stud, cokoliv.
Jenže Martin se nakonec pousmál a řekl:
„Tak už bych asi měl kupovat váhu pro profesionály.“
Jako by to byla jen další věc, nad kterou se dá mávnout rukou.
Právě to mě zarazilo snad víc než samotné číslo.
Od té doby si jeho váhy všímám ještě víc. Když jdeme spolu po ulici, vidím, že se lidé občas otočí. Hlavně když jdeme s dětmi a Martin funí už po pár minutách chůze.
Nejde mi ani tolik o vzhled, i když bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to vůbec netrápí. Spíš mě děsí, jak moc to přestal řešit on sám.
Zkusila jsem mu několikrát opatrně naznačit, jestli by nechtěl aspoň na preventivní prohlídku, změnit jídelníček nebo se víc hýbat.
Vždycky se jen usměje, řekne, že je v pohodě, že se cítí dobře a že stres škodí víc než pár kilo navíc.
Jenže těch pár kilo už dávno nejsou jen pár kila.
A nejhorší je, že když to otevřu, mám pocit, že mluvím do zdi. Jako by se ho to vůbec netýkalo.
Někdy večer sedím v kuchyni, slyším zase lednici a napadá mě, kde se to vlastně zastaví.
Protože já mám čím dál silnější pocit, že Martin už dávno přestal jíst proto, že má hlad — a začal jídlem řešit úplně všechno ostatní.
