Článek
Jmenuju se Sára, je mi 26 let. Nikdy jsem bohužel neměla příliš dobrý vztah se svou nastávající švagrovou Leonou, které je 31. Přitom to vždycky vypadalo, že dělá mého staršího bratra Filipa šťastným. V minulosti si prožil několik skutečně nehezkých vztahů, a tak jsem byla opravdu ráda, že konečně našel někoho, s kým si rozumí. Jenže my dvě jsme si bohužel nerozuměly vůbec – nebo si alespoň Leona nerozuměla se mnou. Vždycky měla vůči mně nějaké předsudky, nikdy se mnou neudržela konverzaci déle než pár minut, a to ještě jen tehdy, když jsem ji začala já. A když se mi v životě něco povedlo, připadalo mi, jako by ji to snad i rozčilovalo. Občas to působilo, jako by žárlila, že pozornost není na ní – což jsem nikdy nechápala. Je přece krásná, zrovna vystudovala medicínu, má muže, který ji bezmezně miluje…
Já sama jsem teprve před třemi lety našla svou spřízněnou duši, Jakuba, a chystala jsem se na svatbu. A shodou okolností jsme se měli brát asi půl roku po mém bratrovi.
O to víc mě překvapilo, když mě Leona požádala, jestli bych jí šla za družičku, a jestli bych jí nepomohla s plánováním svatby. Její svědkyně totiž žila dočasně v zahraničí a měla přiletět až na obřad. Souhlasila jsem – a naivně jsem doufala, že by to konečně mohlo náš vztah zlepšit. Že jsem si některé věci možná brala až příliš osobně. Kdyby mi přece nevěřila nebo mě neměla ráda, nepožádala by mě o takovou roli… že ano?
Velký omyl.
Pro Leonu „pomoc s přípravami“ znamenalo, že já zařídím úplně všechno – květiny, výzdobu, místo obřadu, místo pro oslavu, fotografa, dort, catering, DJ, zábavu… prostě celý svatební balíček. Ona mezitím řešila jen výběr šatů a make-upu. To byla její jediná starost. Já se nechala chlácholit větami typu: „Tebe to taky za pár měsíců čeká, aspoň si to vyzkoušíš,“ nebo „Podívej, jak ti to hezky jde.“ Jenže všechno muselo být odsouhlaseno a když jí něco nebylo po chuti, musela jsem to okamžitě upravit podle její „vize,“ jak tomu říkala. Na konci jsem se cítila spíš jako její poskok, než jako družička. Nebyla jsem zapojená do ničeho z těch „zábavných“ částí připrav – jen do těch vyčerpávajících.
Když se na to dívám zpětně, nemůžu si přestat vyčítat, jak hloupá a naivní jsem byla.
První velká rána přišla, když jsem zpětně zjistila, že Leona vzala všechny družičky na společný den – šly spolu na oběd a pak na zkoušku šatů. Všechno se domlouvalo ve společném chatu, jehož jsem nebyla součástí. Dozvěděla jsem se to jen proto, že se mě jedna z družiček zeptala, jaký jsem měla den, a řekla, že je škoda, že jsem nemohla přijít. Prý mi vybraly něco, co mi bude určitě slušet. Nechápala jsem. Až potom jsem zjistila, že Leona ostatním řekla, že mám „spoustu důležitého zařizování“ a že nemám čas. To samé mi pak tvrdila i do očí, když jsem se jí na to ptala. Ano, měla jsem ten den pochůzky, ale proč se to neudělalo jindy, kdy jsem čas měla? Leona tvrdila, že mě nechtěla stresovat ani mi „přidávat starosti“. Když viděla, že to stěží rozdýchávám, začala se dokonce omlouvat. A já ji zase, naivně, omluvila.
Jenže ne na dlouho.
Druhá, a poslední kapka přišla, když jsem náhodou uviděla zasedací pořádek na hostinu, který si Leona připravovala sama. Na seznamu jsem byla jen já – bez mého snoubence Jakuba. A ještě jsem neměla sedět ani u hlavního stolu. Zůstala jsem jako opařená a říkala jsem si, že to musí být omyl. Jenže když jsem pátrala dál, viděla jsem, že ostatní družičky tam své partnery mají – i ty, které byly ve vztahu sotva pár měsíců. Jakub byl téměř součást rodiny, všichni ho znali.
Ptala jsem se na to Filipa. Ten o ničem neměl ani ponětí a řekl, že řekne Leoně, aby si se mnou o tom co nejdříve promluvila.
Její reakce? Nepřišel žádný telefonát, žádná snaha si věci vyjasnit. Jen dlouhá zpráva, kde psala, že Jakuba nepozvala proto, že na svatbě bude hodně příbuzných, kteří o našich zásnubách věděli jen z doslechu nebo Jakuba vůbec neznali. A protože se bereme krátce po nich, prý nechtěla, aby byla pozornost na nás, místo na svatebním páru. Co se týče mého umístění u stolu – údajně jsem měla být „strategicky blíž k východu nebo občerstvení“, kdyby bylo potřeba něco rychle zařídit.
Jako bych tam byla pracovně.
Jako bych jí měla dělat služku i během obřadu a hostiny.
A přitom všude byla moje platební karta. Všechny zálohy, rezervace i smlouvy byly psané na mě, protože Leona prý „nechtěla, aby ji někdo otravoval“. A kdo to měl nakonec všechno zaplatit? „To se vyřeší až nakonec,“ mávla nad tím několikrát rukou.
Tohle už ale ne.
Zavolala jsem Filipovi a všechno mu řekla. Byl z toho v šoku a slíbil, že si to s Leonou vyříká. Jakub se jen chytal za hlavu – celou dobu mi říkal, že mě Leona využívá, ale nechtěl mě ještě více stresovat. Objal mě a víc to nekomentoval.
Hned druhý den v šest ráno mi zazvonil telefon – nebo spíš mě probudil Leonin neuvěřitelný řev. Křičela na mě, co jsem to Filipovi navykládala za nesmysly, že se nemám plést do toho, do čeho mi nic není, že mi nebude „kecat“ do mé svatby, a že mám být vděčná, že mi vůbec věnovala tolik pozornosti. Nakonec mě ještě počastovala neskutečně nevybíravým slovem a zavěsila mi. Já se sama nedostala přes ten řev ani ke slovu. Chtělo se mi z toho akorát brečet..
Následně mi volala máma, že se prý Leona s Filipem hrozně pohádali a on jel přespat k našim. To jsem nechtěla, zvlášť tak krátce před svatbou. Ale čeho je moc, toho je příliš.
A pak mi v hlavě rezonovala její věta:
„Jak si budu zařizovat svoji svatbu…“
A došlo mi to.
Já jsem už vlastně ale všechno zařídila.
Jen ne pro sebe.
Ten den jsem obvolala všechna místa, služby i dodavatele, které jsem pracně domluvila, a změnila datum – na datum naší svatby. Té, kterou jsme mimochodem posouvali, aby se Leona necítila dotčená, že se vdám dřív než můj starší bratr. A to mě požádal Jakub o ruku dřív, než Filip požádal ji.
To byl poslední moment, kdy jsem její potřeby upřednostnila před svými.
Samozřejmě to mělo dohru. Ne příliš šťastnou – hlavně pro Leonu. Ukázalo se, že její chování vůči mně nebyla jediná falešná věc, kterou napáchala. Když se bratr dozvěděl vše, co se dělo, a přidaly se ještě další věci, které tu už rozepisovat nebudu, rozhodl se svatbu odložit. Nerozešli se, ale evidentně budou muset na mnohých věcech zapracovat. Jestli jsem byla příčinou? Možná. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že se nakonec možná vyhnul kulce.
Bratr mě naštěstí neviní. Prozřel.
Rodina je v názoru napůl, ale většina stojí za mnou.
Leona mi samozřejmě ještě dlouho psala sprosté zprávy o tom, jak hrozný jsem člověk a že „shořím v pekle“. No nevím. Já jsem se mezitím vdala v kostele – v tom, kde se měla vdávat ona – a jediná věc, která se tam děla, byla ta, že celý obřad i oslava byly nádherné a perfektně zorganizované do posledního detailu.
Jak by ne.
Jaké si to člověk udělá, takové to má.
