Článek
Jmenuji se Dominika, je mi 28 let a jsem čerstvě vdaná. Když jsem si brala Marka, měla jsem pocit, že jsme spřízněné duše, že jsme vždycky tak nějak na stejné vlně. Byla jsem přesvědčená, že spolu zvládneme všechno. Ta dovolená pro mě znamenala víc než jen pár dnů na horách. Byl to náš začátek. První společný krok do manželství.
O to víc mě zaskočilo, když Marek pár dní před odjezdem jen tak prohodil:
„Máma s tátou by se rádi přidali.“
Zarazila jsem se. „To myslíš vážně?“
„No tak… aspoň se víc poznáte. Bude to fajn.“
Nechtěla jsem být ta, která bude hned na začátku dělat problémy. Moc jsme se s jeho rodiči totiž nevídali, protože bydleli hodně daleko. Přikývla jsem. Ale už tehdy jsem cítila, že tenhle výlet nebude takový, jaký jsem si vysnila.
Den první – ztracené kufry a první ticho
První den na horách byl studený a šedivý. Možná i proto na mě všechno dopadalo víc než obvykle. Na recepci nám oznámili, že se ztratila naše zavazadla.
„To snad ne,“ vydechla jsem.
Marek to vzal s nadhledem. „Stane se.“
Jana, jeho matka, se jen zasmála. „Dominiko, to jsou jen věci. Hlavně že jsme spolu.“
Spolu.
To slovo mě píchlo víc než ta ztráta kufrů. Nebo to možná byl ten tón, jakým to slovo pronesla. A to byl jen začátek, celý zbytek dne se totiž nesl v podobném duchu. A místo sbližování se mi zdálo, že jsem tady spíše „do počtu.“
Ten večer jsem si i poprvé všimla, že Marek stojí víc na jejich straně, než na té mojí.
Den druhý – snídaně, která nebyla naše
Druhý den jsem se probudila s tím, že si s manželem zajdeme na snídani, jen my dva. Těšila jsem se na obyčejnou, tichou chvíli, kdy budeme sami.
Jenže sotva jsem se oblékla, Jana zaklepala.
„Snídaně je v osm. Rezervovala jsem nám stůl. Ať máme hezký rodinný začátek dovolené.“
„Jano, klidně jděte bez nás,“ zkusila jsem.
Otočila se na Marka. „Synku?“
Marek jen pokrčil rameny. „Tak pojďme všichni.“
U stolu jsem pak skoro nemluvila, a ještě méně jedla. Vladimír se věnoval telefonu, Jana mluvila za nás oba a plánovala nám „itinerář.“
„Po snídani pojedeme do města,“ oznámila Jana. „Dominika potřebuje oblečení.“
„Mami, nech to být,“ řekl Marek.
„Já jen pomáhám,“ odpověděla a já se cítila, jako bych byla malá holka, o kterou se musí někdo starat.
Seděla jsem u stolu a cítila, že tady nejsem manželka. Jsem host.
Den třetí – hory, které mě ponížily
Třetí den jsme vyrazili na túru. Hory jsem milovala, ale tentokrát jsem šla s pocitem, že tohle není výlet, ale zkouška.
Šli jsme do kopce, já zůstávala vzadu.
„Jdeš dost pomalu,“ poznamenala Jana. „Marek byl zvyklý na lepší, svižnější tempo.“
Podívala jsem se na něj. Čekala jsem, že se mě zastane.
„Tak pojďte napřed,“ řekl jen. „My vás pak dojdeme zase zpátky.“
Nedošli.
Stála jsem nahoře sama a přemýšlela, jestli takhle bude vypadat i náš společný život.
Den čtvrtý – romantické wellness, které se změnilo v rodinnou akci
Čtvrtý den jsme měli jít na wellness, užít si romantickou chvilku. Doufala jsem, že to konečně bude jen náš čas.
„Rezervovala jsem saunu,“ oznámila Jana.
„Pro nás?“ zeptala jsem se.
„Pro všechny,“ odpověděla s úsměvem.
Seděla jsem tam vedle Marka, ale cítila jsem, že mezi námi roste něco, co nedokážeme pojmenovat.
Den pátý – večeře, po které už jsem nedokázala mlčet
Pátý den jsem chtěla jít s Markem alespoň na romantickou večeři.
„Přece nepůjdete bez nás,“ řekla Jana, když jsem se zmínila o plánech.
Večer v restauraci začala mluvit o tom, že Marek býval šťastnější.
„Od svatby je takový jiný, vážnější“ řekla a podívala se na mě.
„Mami, prosím tě, nech toho, co to vykládáš za nesmysly“ zamumlal.
Ale nic víc.
A já pochopila, že největší problém nejsou jeho rodiče.
Ale to, že on je nikdy doopravdy nezastaví.
Den šestý – hádka
Šestý den jsme se pohádali.
Seděli jsme spolu na verandě a já mu řekla:
„Marku, já tady nemám ani minutu pro sebe - pro nás.“
„To jsou ale moji rodiče, ne nějací naši známí“ řekl s hlubokým povzdechem.
„A já jsem tvoje žena.“
„Tak to řekni jim.“
„Já to říkám tobě.“
Ten večer jsme šli spát zády k sobě.
Den sedmý – návrat v tiché, neúprosné realitě
Zbytek dovolené už byl jen ticho. Mezi mnou a Markem, mezi mnou a jeho rodinou, i uvnitř mě samotné.
A když jsme poslední den odjížděli, tchánovci si vzadu v autě povídali.
„Tak kam pojedeme příště?“ ptal se bezstarostně Vladimír.
„Třeba zase všichni spolu,“ odpověděla Jana s přehnaným nadšením.
My dva jsme mlčeli.
Kufry se sice nakonec našly, ale už to bylo jedno.
Když jsme zastavili před domem, Marek se na mě otočil.
„Jdeš?“
Seděla jsem a dívala se před sebe.
Nevěděla jsem, jestli se vracím domů.
Nebo jestli jsem právě zjistila, že tohle nikdy jen můj domov doopravdy nebude.
