Článek
„Najednou jsem se ve vlastním domě cítila skoro jako malomocná. Ty obvykle přátelské, usměvavé sousedky se na mě dívaly nějak skrz prsty a když jsem šla kolem, hovory utichaly. Dokonce i v rámci našeho sídliště jsem se cítila divně - jako pod drobnohledem, jako bych byla… pronásledovaná.“
Když mi Radim, můj manžel, navrhl, abychom si našli větší byt, měla jsem obrovskou radost. Měli jsme tehdy dvě děti, třetí bylo na cestě, a na našich 68 metrech už to začínalo být trochu těsné. Byla jsem šťastná, že mám tak zralého a milujícího muže, který věděl, že se nemůžeme mačkat donekonečna. Stejně jako já snil o houfu dětí a milující rodině, kterou jsme se ostatně snažili vytvářet – dávali jsme dětem co nejvíc lásky a zároveň tu nejlepší péči, jakou jsme si spolu mohli dovolit.
Těšila jsem se na nový byt
Vybrali jsme si byt v novostavbě, na klidném, uzavřeném sídlišti. Myslela jsem si, že tam bude bezpečněji, útulněji, zkrátka lépe než doposud. Byt, pro který jsme se nakonec rozhodli, měl přes 80 metrů, čtyři pokoje a velký balkon. Hned jsem začala plánovat, jak ho zařídíme, a cítila jsem se opravdu naplněná. Na rozdíl od Radima jsem měla ráda změny a nemohla jsem se dočkat, až tahle konkrétní vstoupí do našeho života.
„Hlavně aby se tam bydlelo tak dobře, jak to vypadá,“ řekl mi, když jsme přebírali klíče.
Neodpověděla jsem, jen jsem se k němu přitulila. Na místě mě překvapilo vřelé přijetí od sousedů. Byl to nízký třípatrový dům a všichni se tam dobře znali – skoro jako jedna velká rodina. Sousedky se hned začaly zajímat o moje těhotenství, vyptávaly se na pohlaví dítěte a rozplývaly se nad Marcelem a Karolínkou, kteří se na nový domov také moc těšili. Dostala jsem spoustu rad ohledně zařízení bytu a celou hrst slov podpory.
To místo se mi líbilo. Cítila jsem se tam uvolněně. Radim k tomu sice přistupoval skepticky, protože mu ti lidé připadali až moc zvědaví, ale já byla plná nadšení. Nejblíž jsem měla asi k Pavlíně z přízemí. Byly jsme podobného věku a měly jsme spoustu společných témat. Byla to ona, kdo navrhl, abychom si spolu zašly na kávu.
Sousedé se zdáli milí
„Znám tu na sídlišti takovou nádhernou kavárničku,“ přesvědčovala mě. „Pojď, Žanetko, bude se ti tam líbit.“
A tak jsem šla – proč bych měla odmítat? Pavlína byla milá, otevřená a uměla naslouchat.
„Jak dlouho jste s Radimem spolu?“ zeptala se, když jsme seděly u kávy.
„Už to bude šest let,“ odpověděla jsem. „Bydleli jsme v centru. Dobré spojení, blízko obchody, ale ten dům byl starý, rozpadal se a hádky i večírky tam byly skoro na denním pořádku.“
„To znám,“ přikývla. „Moje sestra bydlí v paneláku, takové té „hokejce“ a pořád si stěžuje. Ale nemají na nic lepšího. Vy jste měli štěstí, že se pan Vlček tak rychle odstěhoval a snížil cenu.“
„To ano,“ usmála jsem se. „Byt byl za výhodnou cenu.“
„Tak ať se vám tam dobře bydlí!“ odpověděla a začala se mě vyptávat dál.
Opravdu jsem si ji oblíbila. První dva roky byly jako z pohádky. Sousedky mě zvaly na kávu a sousedé se ptali, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Narodila se Julinka, pak jsem byla těhotná s Maruškou. Když jsem se ale dozvěděla, že za dalších devět měsíců se nám narodí syn Adámek, něco se kolem nás změnilo.
Začaly podivné pohledy a šepoty
Najednou jsem se cítila jako vyvrhel. Sousedky se na mě dívaly nepříjemně a hovory utichaly, když jsem šla kolem. I na sídlišti jsem měla pocit, že mě pořád někdo sleduje. Myslela jsem si, že si to jen namlouvám, ale Radim si toho všiml taky.
„Nemáš pocit, že se něco děje?“ zeptal se mě. „Včera jsem zval Dana ze třetího patra do baru a začal se vymlouvat…“
„Možná má nějaké rodinné starosti,“ navrhla jsem, i když jsem cítila neklid.
„Asi ne,“ zamumlal. „Mám pocit, že na mě všichni zírají. A děti si stěžují, že jsou na ně sousedé nepříjemní.“
Zasmála jsem se tomu, ale věděla jsem, že musím zjistit, co se děje.
Pavlína se mi začala vyhýbat
Rozhodla jsem se zeptat jí. Všimla jsem si ale, že ji už skoro nepotkávám. Až jednou na schodišti.
„Pájo, máš chvilku?“ oslovila jsem ji.
„Promiň, spěchám,“ řekla a odešla.
A takhle se to opakovalo celý měsíc. Nakonec jsem ji zastavila u obchodu.
„Já vím, že se něco děje,“ řekla jsem. „A tentokrát se nevymluvíš.“
Chvíli mlčela, pak si povzdechla.
„Pojďme do kavárny.“
Tam mi konečně řekla pravdu
Seděly jsme mlčky, pak jsem se zeptala:
„O co jde?“
Mávla rukou.
„To nic.“
„Tohle mi nepřipadá jako nic.“
Zhluboka si povzdechla.
„Říkají, že jsi nějaká… „lehkomyslná.“ Že máš moc dětí, ještě na to, kolik ti je. Že ti stačí málo, abys otěhotněla.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„Cože?“
„A taky nevěří, že Radim je otcem všech. Myslí si, že máš milence a on to buď nevidí, nebo ti to dovoluje.“
„A ty tomu věříš?“ zeptala jsem se.
Pokrčila rameny.
„Nevím. Ale na každé pomluvě je trochu pravdy.“
Tím skončilo naše přátelství. Když jsem to řekla Radimovi, strašně se rozčílil. Musela jsem ho uklidňovat, aby sousedům nešel vynadat.
Teď dokonce přemýšlíme, že se znovu odstěhujeme. Jen nevím, jestli někde najdeme normální sousedy. Netušila jsem, že velká rodina je hřích. Kdyby nebylo těch „skvělých“ sousedů, nikdy by mě to nenapadlo.
Nevím, jestli to tady ještě vydržím. Zvlášť když se na nás teď všichni dívají úkosem – a Radim na ně ještě hůř. Nechápu, kde se v lidech bere taková zloba. Proč bychom nemohli mít větší rodinu, když jsme schopni se o všechny řádně a hlavně s láskou postarat? Nevím, ale určitě nechci, aby moje děti vyrůstaly obklopeni záště plnými lidmi, kteří si nevidí na špičku vlastního nosu. Možná mám hodně dětí, ale alespoň je hodlám vychovat lépe, než lidi, kteří bydlí kolem mně.
