Soused si k nám nechával posílat balíky. Když jsem potřeboval totéž, řekl, že není pošta

Pracuji několik dní v týdnu z domova, takže jsem přes den často jediný člověk z našeho patra, který otevře kurýrovi. Zpočátku se stávalo, že zazvonil s balíkem pro souseda a zeptal se, jestli ho můžu převzít. Když šlo o malou krabici a člověka, kterého znám, nikdy jsem v tom neviděl problém.

Soused Radek bydlel naproti nám a většinou se vracel až večer. První balík si přišel vyzvednout po práci, poděkoval a tím to skončilo. Za pár dní přišla další zásilka a postupně se z náhodné laskavosti začalo stávat něco, s čím se počítalo skoro automaticky.

Radek mi poslal zprávu, že mu má odpoledne přijet kurýr a jestli bych zásilku případně převzal. Většinou jsem odpověděl, že pokud budu doma, není problém. Balík jsem položil za dveře a večer si pro něj přišel.

Pak už se ani neptal pokaždé. Někdy mi jen během dopoledne napsal, že „něco dorazí“, a jednou mi zpráva přišla až poté, co jsem zásilku převzal. Kurýři si navíc naši adresu zřejmě zapamatovali a začali zvonit rovnou u mě, když Radka nezastihli.

Pořád mi to nijak zvlášť nevadilo. Otevřít dveře zabralo minutu a se sousedy je podle mě lepší vycházet než řešit každou maličkost. Jen jsem netušil, jak rychle se z laskavosti může stát služba.

Jednou kurýr přivezl velký balík s nějakou židlí. Podruhé dvě krabice, které byly tak těžké, že jsme je společně sotva dostali za dveře. Radek si také začal objednávat věci častěji a některé týdny u nás skončily tři nebo čtyři jeho zásilky.

Občas jsem byl zrovna na pracovním hovoru a kurýr zvonil několik minut. Jindy jsem potřeboval odejít a čekal jsem, protože Radek mi ráno napsal, že zásilka má přijet mezi druhou a čtvrtou. Nikdy mě přímo nežádal, abych kvůli němu seděl doma, ale člověk se tomu postupně začne přizpůsobovat.

Manželka si z toho začala dělat legraci. Když přišla domů a za dveřmi stála další cizí krabice, ptala se, kolik dnes naše výdejní místo vydělalo.

Já jí odpovídal, že přece o nic nejde.

Radek odjel pryč a zřejmě zapomněl, že mu má něco přijít. Kurýr dorazil v pátek odpoledne a já zásilku jako obvykle převzal. Až večer mi soused napsal, že se vrátí v neděli.

Krabice byla poměrně velká, takže nám dva dny stála v předsíni. Manželka už byla trochu naštvaná a řekla mi, že bych měl Radkovi vysvětlit, že nejsme sklad. Já jsem to zase odbyl tím, že jde o jeden víkend.

V neděli si pro balík přišel, poděkoval a mezi dveřmi poznamenal, že je skvělé mít souseda, který pracuje z domu. Řekl to jako vtip, ale přesně vystihl situaci. Moje přítomnost doma se pro něj stala součástí způsobu, jakým nakupoval na internetu.

Pořád jsem nic neřešil.

Pak jsem jednou potřeboval stejnou laskavost já.

Objednal jsem si součástku k počítači, kterou jsem potřeboval kvůli práci. Dodání se několikrát posunulo a kurýr nakonec oznámil termín právě na den, kdy jsem musel být celý den mimo domov. Manželka byla také v práci a výdejní místo dopravce bylo na druhém konci města.

Napadlo mě, že poprosím Radka. Věděl jsem, že má ten den volno, protože jsme se ráno potkali před domem a říkal, že nikam nejde. Napsal jsem mu tedy, jestli by mi případně mohl vzít jeden balík, pokud kurýr zazvoní.

Odpověď přišla skoro okamžitě.

Napsal, že se mu do toho moc nechce, protože nechce přebírat odpovědnost za cizí zásilky. Kdyby se prý něco ztratilo nebo poškodilo, byl by z toho zbytečný problém.

Nejdřív jsem myslel, že si dělá legraci.

Odpověděl jsem, že tomu rozumím, ale že jde o úplně stejnou věc, kterou pro něj dělám už několik měsíců. Radek napsal, že mě přece nikdy nenutil jeho balíky přebírat. Kurýr se mě vždycky zeptal a já mohl odmítnout.

Pak dodal, že on osobně podobné věci dělat nechce a nechce se z něj stát „pošta pro celý barák“.

Ta věta mě pobavila skoro víc než naštvala. Nikdo po něm nechtěl dělat poštu pro celý dům. Prosil jsem ho o jediný balík po měsících, během kterých u nás skončilo možná několik desítek jeho zásilek.

Napsal jsem jen, že je to v pořádku a zařídím si to jinak. Kurýr nakonec zásilku odvezl na výdejní místo a já si pro ni večer zajel.

Tím pro mě ale skončil jeden jiný systém.

Asi za týden někdo zazvonil. Kurýr držel krabici pro Radka a zeptal se, jestli ji jako obvykle vezmu. Poprvé jsem řekl, že ne.

Nebyl jsem nepříjemný a nic jsem mu nevysvětloval. Jen jsem odpověděl, že soused není doma a zásilku převzít nemůžu. Kurýr si ji odnesl a já pokračoval v práci.

Večer mi Radek napsal, jestli jsem náhodou nebyl doma. Dopravce mu totiž poslal informaci o neúspěšném doručení. Odpověděl jsem, že doma jsem byl, ale cizí zásilky už přebírat nechci.

Přišla otázka, jestli se něco stalo.

Připomněl jsem mu naši poslední konverzaci.

Radek mi vysvětloval, že jeho situace byla jiná. On prý nevěděl, co přesně objednávám a jakou má balík hodnotu. U svých zásilek přece vždycky věděl, že tam není nic problematického.

Zeptal jsem se ho, jak jsem měl já vědět, co je v jeho balících. Na to moc odpověď neměl.

Potom napsal, že si myslel, že mezi sousedy si lidé podobnými drobnostmi pomáhají. S tím jsem souhlasil. Přesně proto mě překvapilo, když jsem o stejnou drobnost požádal já a dozvěděl se, že nechce dělat někomu poštu.

Radek tvrdil, že jsem jeho větu vzal příliš osobně. Podle něj z jedné odmítnuté prosby dělám zbytečný problém.

Možná měl pravdu.

Jen jsem neviděl důvod pokračovat ve službě, kterou druhý člověk sám považuje za něco, co dělat nechce.

Prvních pár týdnů u mě ještě několikrát zazvonili. Vždycky jsem slušně odmítl a řekl, že zásilky pro sousedy nepřebírám. Postupně přestali chodit, protože Radek si zřejmě začal objednávky směrovat do boxu nebo na výdejní místo.

Kupodivu se nestalo vůbec nic dramatického. Jeho nákupy dál fungovaly, jen si pro ně musel občas zajet. Přesně stejně jako ostatní lidé, kteří nejsou celý den doma.

Jednou se mě v domě zeptal, jestli bych mu alespoň výjimečně nevzal zásilku, protože očekává něco většího. Řekl jsem mu, že tentokrát opravdu nemůžu.

Tentokrát už nenamítal.

Podle ní jsem si celý problém vytvořil sám. Radek začal jednou malou prosbou a já mu postupně ukázal, že může naše dveře používat téměř jako náhradní adresu. Proto mu časem přestalo připadat, že po mně vůbec něco chce.

Myslím, že měla pravdu. Kdybych od začátku převzal balík jednou za měsíc a ostatní odmítl, asi by nikdy žádný problém nevznikl. Jenže každá jednotlivá zásilka byla tak malá laskavost, že mi připadalo malicherné říct ne.

A právě malé laskavosti mají jednu zvláštní vlastnost. Když je člověk dělá dostatečně dlouho, druhá strana je může přestat vnímat jako laskavost.

Začnou být normální součástí dne.

Nehádáme se a nemáme mezi sebou žádnou válku. Když potřebuje podržet dveře nebo já potřebuju na chvíli uhnout autem, normálně se domluvíme. Jen už u nás nemá soukromou výdejnu zásilek.

Možná bych mu někdy v opravdu výjimečné situaci balík znovu převzal. Rozhodně už ale nechci, aby se s tím automaticky počítalo třikrát týdně.

Na celé věci mě nakonec nejvíc pobavila jedna věta. Kdyby Radek prostě napsal, že ten den nemůže nebo nechce, asi bych nad tím mávl rukou.

Místo toho mi vysvětlil, že přece nebude dělat někomu poštu.

Po měsících, kdy přesně tohle dělal z mého bytu.