Článek
Bydlíme ve starším bytovém domě. Čtyřpatrový cihlový dům s několika byty na okraji města, kde většinou bydlí starší lidé, kteří zde prožili většinu života, máme tu ale i pár přistěhovaných mladších rodin. Klasické tiché místo, kde se po létech všichni navzájem znají. Zdi jsou dostatečně tenké, aby zachytily ozvěnu smíchu, hádek a denního života, po těch letech si všichni vidíme skoro až do talíře.
Ve třetím patře bydlí starší paní, stříbrovlasá žena, která po smrti manžela žije v bytě sama. Vždy jsme se zdravíme a za ty roky už o sobě víme leccos. Dlouho žila se svým vnukem, který se k ní nastěhoval krátce po škole.
Byl to neklidná duše – moc ne do školy, moc ne do práce. Často jsme ho slyšeli pozdě v noci nebo spíše brzy nad ránem, když se vracel z akcí s kamarády. Práce přicházely a odcházely: pár týdnů ve skladu, měsíc v myčce aut, léto na stavbách. Vždycky měl výmluvu, proč to tentokrát nevyšlo a proč to s další prací bude jinak. Ale byl mladý a paní Kovačová, ač ji trápilo, co se děje, nikdy proti němu neřekla ani slovo.
Pak, před pár měsíci, zmizel.
Zeptali jsme se samozřejmě. Zvědavost nám nedala. S hrdostí nám řekla, že odjel do Nizozemska. Dobrá práce, řekla. Plat byl štědrý, práce stabilní. Zatím ji nemohl navštívit – byl velmi zaneprázdněný, má spoustu přesčasů, šéf se bez něj neobejde – ale brzy přijede. Popisovala ho, jak se snaží, kolik si vydělá, jak se mu daří, že se konečně dal dohromady a chová se zodpovědně.
Věřili jsme jí. Nebo spíše jsme ji nechali věřit, že ano. Bylo přece trochu zvláštní, že by se z ničeho nic tak změnil A před pár týdny na schodišti vyšla najevo pravda. Další sousedka – z těch, co si libují v cizích trápeních a neštěstích – se naklonila blíž a téměř s radostí zašeptala: „Nizozemsko? Ha! Je ve vězení. Opil se, udělal nějakou hloupost. Tam je. Každý to ví.“
A teď to ví všichni.
Každý den potkáváme sousedku na chodbě. Usmívá se, nese si nákupní tašku nebo jde někam za pochůzkami. Usmívá se na nás a my se usmíváme zpět. Nikdo z nás se nezmíní o Nizozemsku, ani o vězení. Kývneme, vřele ji pozdravíme a ustoupíme stranou, jako by to ticho bylo projevem laskavosti.
Její lež visí mezi námi jako prádlo na šňůře: prostá, obyčejná a příliš delikátní na to, abychom za ni tahali. Možná ví, že to víme. Možná ne. Ale necháváme to tak, všichni máme rádi naše tiché místo.
