Článek
Kdyby se mě někdo zeptal, co mi v posledních letech bere nejvíc energie, neřekla bych práce ani peníze. Řekla bych jednu jedinou větu, kterou slýchám pořád dokola: „A kdy už budete mít ty děti?“
Tuhle otázku dostávám nejčastěji od tchýně. Ne že by ji řekla jen občas. Říká ji pokaždé. Při obědě, u kávy, na narozeninách, na rodinných oslavách, klidně i před lidmi, kteří o nás nic nevědí. A pokaždé má připravený stejný doprovodný komentář. Že by už chtěla vnoučata. Že v mém věku už měla dvě děti. Že to tehdy zvládala, i když doba nebyla jednoduchá. A že dneska mladí jen cestují, užívají si a bojí se zodpovědnosti.
Kdyby jen tušila.
Já a manžel děti chceme. Ne „někdy možná“, ale opravdu chceme. Jenže to nejde. Ne hned, ne snadno, ne tak, jak jsme si to představovali. Zpočátku jsme tomu dávali čas. Říkali jsme si, že to přijde samo, že se nemáme stresovat. Když se ale nic nedělo, začali jsme to řešit. Doktoři, vyšetření, čekání. Některé výsledky byly v pořádku, jiné ne úplně. Nic jednoznačného, nic jednoduchého. Jen spousta otazníků.
Rozhodli jsme se, že zatím nepůjdeme na reprodukční kliniku. Ne proto, že bychom to zavrhovali, ale proto, že z toho máme respekt. Bojíme se vedlejších účinků, hormonů, tlaku. Potřebujeme si tím projít vlastním tempem. Promyslet si to. Být si jistí, že do toho jdeme s klidem, ne ze strachu nebo nátlaku.
Jenže klid je přesně to, co mi tchýně bere.
Nejhorší je, že o tom mluví s každým. S tetami, se sestřenicemi, se sousedkami. Občas se ke mně dostane, že prý „pořád nic“ nebo že „už by bylo na čase“. Jako by šlo o počasí nebo o to, kdy opravíme plot. Ne o něco tak citlivého a bolestivého.
Na rodinných setkáních sedím u stolu a čekám, kdy to přijde. A ono to přijde vždycky. Někdy jako vtípek, jindy jako vážně míněná výtka. „Tak co, nemáš mi co říct?“ „Já už se snad těch vnoučat ani nedožiju.“ Lidi se smějí, někdo přikývne, někdo změní téma. Jen já cítím, jak se mi stáhne žaludek.
Už jsme se kvůli tomu pohádaly. Ne jednou. Řekla jsem jí, že je to nepříjemné. Že o tom nechci mluvit před ostatními. Že neví, čím si procházíme. Odpověděla mi, že to myslí dobře. Že má právo se ptát. Že za její doby se o takových věcech nemlčelo. A že přece nemůže tušit, že je to pro mě tak citlivé.
Jenže ono to citlivé je.
Manžel se mě snaží chránit. Několikrát jí řekl, ať to přede mnou neřeší. Ať se do toho nevrtá. Ať nás nechá být. Přikývla, ale dlouho jí to nevydrželo. Jako by to byla silnější než ona sama. Touha po vnoučatech, pocit, že má nárok vědět, pocit, že ví nejlíp, jak má život vypadat.
Někdy mám pocit, že mě vnímá jako sobce. Jako někoho, kdo si děti nechává na později z pohodlnosti. Kdo chce ještě cestovat, užívat si a pak si možná vzpomene. Přitom já bych si tak přála, aby věděla, kolikrát jsem brečela v koupelně. Kolikrát jsem si říkala, co děláme špatně. Kolikrát jsem se ptala sama sebe, jestli to někdy vyjde.
Ale nechci to vykládat celé rodině. Nechci se obhajovat. Nechci ze svého soukromí dělat veřejné téma jen proto, aby někdo pochopil, že „to není tak jednoduché“.
Nejvíc mě bolí, že si tchýně myslí, že tlak pomůže. Že když bude dostatečně připomínat, tak se věci pohnou. Jenže ono to funguje přesně opačně. Každá její poznámka mi připomene něco, co sama v sobě řeším každý den. Každá otázka mě vrací zpátky k pocitu selhání, i když vím, že za to nemůžu.
Nechci se s ní hádat. Nechci, aby mezi námi byla zlá krev. Jen bych si přála trochu empatie. Trochu ticha. Trochu respektu. Protože děti nejsou téma na společenskou konverzaci. A rozhodně nejsou povinnost, kterou je potřeba splnit do určitého věku.
Možná jednou budeme mít dítě. Možná i víc. A možná ne. Ale ať už to dopadne jakkoliv, vím jedno: nejvíc bych si přála, aby se na rodinných setkáních řešilo cokoliv jiného než moje děloha. A aby někdo konečně pochopil, že mlčení může být někdy tou největší podporou.
