Článek
Jeli jsme s manželem na dovolenou. Na letišti jsme si před odletem zašli na kávu a něco dobrého, abychom si zkrátili dlouhou chvíli. Zářila jsem štěstím a pohodou — byli jsme teprve čtyři měsíce po svatbě a i když už nešlo o svatební cestu, měla to být druhá, levnější odpočinková dovolená. Byla jsem po delší nemoci a přestože už jsem byla v pořádku, trápily mě dozvuky kašle — krátkého, dusivého, většinou jako alergická reakce. V tom roce mi totiž zjistili i astma. Nechtěla jsem si tím ale kazit dovolenou po pracovně náročnějším létě.
Kašel přišel ale bohužel i v kavárně. Sotva jsem si sedla ke stolu, už s občerstvením, začala jsem se dusit — tak, že jsem se doslova dávila. Před sebou jsem měla jen horkou kávu, manžel to samé, ani tu malou skleničku vody, která se ke kávě obvykle podává jsme nedostali. Manžel si toho hned nevšiml, byl zády o pár metrů dál a „parkoval“ kufry, aby nepřekážely a věšel kabáty. Tak jsem se z čirého zoufalství rychle napila vody z vlastní láhve, což naštěstí pomohlo. Nikdy předtím jsem to neudělala, vím, že se to nemá, ale v tu chvíli mi asi nezbývalo nic jiného.
Ještě jsem se ani nepřestala pořádně dusit a stále pokašlávala, když na mě slečna za pultem — holka kolem dvaceti — suše a nepříjemně okamžitě zavolala: „Požívání vlastních nápojů je zakázáno, měla jste si něco koupit.“ Spíš to na mě houkla z povzdálí, protože pořád seděla za pultem s mobilem v ruce. Měla ho už ve chvíli, kdy jsme přišli, odložila ho jen, aby nás obsloužila, a pak se zase pohroužila do obrazovky a byla na něm po celou dobu naší přítomnosti.
Nemohla jsem tomu první vteřinu uvěřit. S manželem jsme zůstali jako opaření a ještě s přiškrceným hlasem jsem se, spíš do éteru než přímo jí zeptala: „To jsem se měla v tu chvíli udusit?“ Neměla jsem ani chuť se na ni otáčet. Otázka samozřejmě zůstala bez reakce. Ano, měla pravdu — měla jsem si něco koupit. Ale v tu chvíli jsem toho sama nebyla schopná. Stála kousek ode mě, musela to vidět — a její první reakce byla mě ztrapnit, místo aby mi třeba sama nabídla vodu. Kde byla nějaká empatie nebo i základní lidská slušnost? Když už jsem si dovolila dát dva doušky vody z vlastní láhve kvůli nouzové situaci, nemusela z toho dělat vědu a ani na to vůbec upozorňovat.
S manželem jsme rychle dopili kávu, dojedli a šli jsme. Pochopitelně jsme si nic z toho ani nevychutnali. Přiznám se, že kdybychom platili až po tomhle, nedali bychom jí spropitné asi vůbec — a to ho jinak dáváme opravdu poměrně vysoké, i za minimální servis - jehož jsme tady bohužel byli jasnými svědky. Nebudu lhát, trochu mi to zkazilo náladu, zvlášť když jsem se ohlédla a viděla ten kyselý obličej, který mi věnovala při odchodu. Říkala jsem si ale, že se tím nenechám rozhodit — a škodolibě mě potěšilo, když nás míjely dvě čtyřčlenné rodiny s rozjívenými dětmi. Slečnu to nejspíš donutí odlepit se od mobilu na dobu delší, než by se jí jistě líbilo. Karma někdy pracuje rychle.
Myslela jsem, že tím to skončilo, snažila jsem se nepouštět si to příliš k tělu, jako vždycky všechny takovéto nepříjemné zážitky. Přesto mě ten pocit trapnosti a studu pořád neopouštěl — jako bych opravdu udělala něco špatného, za co se mám hrozně stydět. Porušení pravidel. Manžel říkal, ať si z toho nic nedělám, že kdyby si hned všiml, sám by mi něco koupil, ale že slečna mohla být taktní a především nic neříkat, když viděla, že se trápím. Že se tím zbytečně zase užírám, že lidské ignorantství někdy nezná mezí.
Pak jsem před odbavením ještě musela na toaletu a právě tam mě obavy opustily. Zrovna jsem se u zrcadla upravovala, když se do dveří zadýchaně vpotácela ona slečna se dvěma obrovskými odpadkovými pytli, které byly pro ni očividně moc těžké. Nejspíš mířila do technické místnosti pro zaměstnance hned vedle. Zarazila se a ztuhla, když mě uviděla. Okamžitě sklonila hlavu a začala se s pytli protahovat kolem mě, ale já jsem si stihla všimnout i toho pohledu v očích. Bylo na něm poznat, že teď je trapně jí — že ji takhle vidím. Její dřívější samolibost byla ta tam: ona táhne pytle s odpadem a já za pár chvil odlétám za sluncem a odpočinkem.
A já se tomu zcela malicherně usmála, čehož si slečna ještě stihla všimnout. Už mě to ale netrápilo. Já totiž ostatním ráda pomůžu, zvlášť když vidím, že je to potřeba, místo abych je zesměšňovala. Je možné, že měla špatný den — byť při našem příchodu byla kavárna, kromě jednoho páru v rohu, prázdná a nevypadalo to, že by se zrovna přetrhla. Měla tedy alespoň ticho a klid a od nás ještě i štědré spropitné, což nemá v práci každý, mě nevyjímaje. A nebo jistě, každý se občas třeba špatně vyspí. Ale vybíjet si to na druhých není nikdy v pořádku.
