Článek
Všichni říkali, že už je čas na dítě.
Říkali to pořád. Rodiče, prarodiče, kamarádi, kolegové v práci. „Nečekejte moc dlouho.“ „Teď je ideální doba.“ „Uvidíš, jaký to bude smysl života.“ Neříkali to zle. Mysleli to dobře. Aspoň si to myslím. A tak jsem nakonec začala mít pocit, že když dítě nemáme, je to chyba. Že něco odkládáme, že něco nestíháme.
Když jsem otěhotněla, byli všichni nadšení. Telefon mi nepřestával zvonit, chodily gratulace, rady, zkušenosti. Každý měl potřebu mi říct, jak úžasné to bude. Jak mateřství všechno změní k lepšímu. Jak si mám užívat každý moment. A já tomu chtěla věřit.
Porod byl náročný, ale když mi položili syna na hruď, říkala jsem si, že tohle je ten okamžik, o kterém všichni mluvili. Že teď to přijde. Ta vlna štěstí, ta jistota, že všechno dává smysl.
Jenže pak jsme přijeli domů.
Najednou bylo ticho. Ne takové to klidné, ale ticho bez podpory. Manžel se vrátil do práce. Kamarádi ke svým životům. Ti, co mi ještě nedávno říkali, že dítě je to nejlepší, začali řešit dovolené, práci, víkendy pryč. Někdo se ozval zprávou, někdo fotkou, někdo vůbec.
A já zůstala doma. Sama. S dítětem, které plakalo, nechtělo spát, chtělo jíst, přebalit, pochovat, znovu a znovu. Dny se slévaly v jeden. Ráno, poledne, noc. Pleny, mléko, pračka, nevyspání. Najednou jsem měla pocit, že jsem se propadla do jiného světa, do kterého se nikdo další nechystá.
Nejhorší bylo, že jsem si připadala provinile. Protože přece bych měla být šťastná. Měla jsem zdravé dítě. Měla jsem rodinu. Tak proč jsem se cítila tak strašně sama? Proč jsem měla pocit, že se topím? Jako bych stála uprostřed oceánu plen, unavená, bez energie, bez možnosti si na chvíli odpočinout.
Když jsem se někomu svěřila, slyšela jsem pořád to samé. „To přejde.“ „To má každá.“ „Buď ráda, že máš miminko.“ Nikdo se neptal, jak se mám doopravdy. Nikdo neřekl, že je normální cítit se ztraceně. Že mateřství není jen radost, ale i izolace, samota a obrovská změna identity.
Nechybělo mi dítě. Chyběl mi svět, ve kterém jsem byla vidět. Chyběla mi možnost být víc než jen někdo, kdo přebaluje, krmí a uspává. Chyběla mi dospělá konverzace. Pocit, že někam patřím.
Ti, co mě k dítěti tak horlivě pobízeli, žili dál své životy. Chodili ven, pracovali, cestovali. Já sledovala jejich příběhy na sociálních sítích při nočním kojení. A připadala jsem si neviditelná. Jako by moje role skončila ve chvíli, kdy jsem porodila.
Postupně jsem pochopila jednu věc. Že nikdo nemyslel zle. Ale taky že nikdo nebude žít můj život za mě. Že rozhodnutí mít dítě je obrovské a že nestačí jen slyšet, že „už je čas“. Protože když se dítě narodí, ten čas se zastaví hlavně tobě.
Dneska svého syna miluju. Ale už se nebojím říct nahlas, že začátky byly těžké. Že jsem se necítila naplněná, ale ztracená. A že bych si přála, aby se o tom mluvilo víc. Aby se ženám neříkalo jen, kdy je ten správný čas na dítě, ale taky co přijde potom.
Protože všichni mi říkali, že je čas na dítě.
Ale nikdo mi neřekl, jak osamělé to někdy může být, když se narodí.
