Článek
Ještě před rokem bych se při podobných debatách automaticky ozval. Stačilo, aby někdo v kanceláři začal mluvit o tom, že mladí dnes nic nevydrží, pořád mají nějaké požadavky, nechtějí se přizpůsobit a při prvním problému hned přemýšlejí, kam půjdou jinam, a už jsem měl potřebu to zpochybnit. Připadalo mi to jako pohodlné házení všech do jednoho pytle. Sám do té generace patřím, znám spoustu lidí kolem sebe, kteří normálně pracují, snaží se a jen prostě nechtějí žít stylem, kdy je práce úplně všechno.
Měl jsem pocit, že starší kolegové často jen nechápou, že dnešní lidé mají jinak nastavené priority. Že víc řeší, co jim práce dává, jak se v ní cítí, kolik času jim zůstane pro život mimo ni a že není automatické vydržet na jednom místě deset let jen proto, že se to tak dřív dělalo.
Když někdo mluvil o generaci Z jako o problémové, bral jsem to skoro osobně.
Pak jsem ale dostal povýšení.
Nebyla to žádná velká manažerská pozice, spíš přirozený posun. Náš vedoucí odešel jinam, firma hledala někoho, kdo zná provoz, klienty i lidi v týmu, a protože jsem tam byl už několik let a měl dobré výsledky, nabídli to mně.
Ze začátku jsem z toho měl radost. Připadalo mi logické, že člověk, který zná práci zevnitř, bude mít k lidem blíž než někdo, kdo přijde zvenčí. Říkal jsem si, že právě já budu ten vedoucí, který nebude řešit zbytečnosti a bude lidem rozumět.
Jenže první týdny mě rychle vrátily do reality.
Najednou jsem neseděl mezi kolegy jako jeden z nich, ale řešil jsem docházku, rozdělení práce, termíny a věci, které jsem dřív vnímal jen okrajově. A hlavně jsem začal vidět, jak odlišně se někteří lidé chovají ve chvíli, kdy po nich někdo opravdu něco chce a očekává odpovědnost.
Největší překvapení bylo, že nejvíc mě začali překvapovat právě lidé přibližně mého věku.
Ne starší kolegové, jak bych čekal.
Ti přišli, udělali svoji práci, když byl problém, normálně ho řešili a většinou nebylo potřeba nic vysvětlovat dvakrát.
U mladších to často fungovalo jinak.
Jeden kolega přišel třikrát během dvou týdnů pozdě a pokaždé měl jiné vysvětlení. Jednou zaspal, podruhé mu ujel autobus, potřetí tvrdil, že ráno prostě nestíhal, protože se mu všechno sesypalo najednou. Když jsem mu řekl, že už to musíme řešit, díval se na mě skoro překvapeně, jako by nešlo o nic zásadního.
Další kolegyně si po několika měsících začala stěžovat, že ji část práce nebaví a čekala, že dostane rychleji něco zajímavějšího. Jenže v běžném provozu se člověk nevyhne ani opakujícím se věcem — kontrole podkladů, komunikaci s klienty, opravám chyb po ostatních nebo dokončování věcí, které prostě někdo udělat musí.
To není chyba firmy. To je normální součást práce skoro kdekoliv.
Přesto jsem měl někdy pocit, že část lidí přichází do zaměstnání s představou, že nepříjemné části budou jen krátká epizoda a rychle přijde něco atraktivnějšího.
Začal jsem si také všímat, jak rychle dnes někteří lidé mluví o odchodu.
Dřív jsem to sám bral jako zdravé sebevědomí. Když člověku něco nesedí, jde dál.
Jenže když teď někdo po dvou náročnějších týdnech začne mluvit o tom, že možná nebude problém si najít něco jiného, protože ho práce momentálně stresuje, začne to člověk vnímat jinak.
Ne proto, že by chtěl někoho držet za každou cenu.
Ale protože ví, kolik času a energie stojí někoho zaučit, rozdělit podle něj práci a nastavit fungování týmu tak, aby všechno běželo.
Najednou vidíte i tu druhou stranu, kterou jsem dřív tolik nevnímal.
Asi nejvíc mě překvapilo, jak citlivě část lidí reaguje na obyčejnou zpětnou vazbu.
Stačí upozornit, že něco není hotové dobře nebo že se chyba opakuje, a okamžitě cítíte napětí.
Jako by každá připomínka byla osobní útok.
Přitom dřív jsem měl pocit, že právě otevřenost a normální komunikace jsou to, co mladší generace oceňuje nejvíc.
Jenže v praxi někdy zjistíte, že otevřenost je vítaná hlavně do chvíle, kdy není nepříjemná.
A tím nechci říct, že by generace Z byla líná.
To vůbec ne.
Pořád kolem sebe vidím spoustu chytrých a schopných lidí, kteří umí pracovat rychle, přemýšlejí moderněji a v mnoha věcech jsou efektivnější než starší kolegové.
Ale zároveň musím po tom povýšení přiznat, že část kritiky, která mě dřív rozčilovala, nevznikla úplně bez důvodu.
Možná nejde o lenost.
Spíš o menší ochotu přijmout, že práce někdy znamená i rutinu, tlak, opakování a období, kdy člověk prostě musí vydržet, i když ho to nebaví.
A že ne všechno se dá hned přizpůsobit tomu, jak se člověk zrovna cítí.
Paradoxní je, že tohle jsem pochopil až ve chvíli, kdy jsem se z člověka, který podobné poznámky kritizoval, stal někým, kdo řeší úplně stejné situace jako vedoucí před ním.
Pořád nechci sklouzávat k jednoduchému tvrzení, že mladí dnes nechtějí pracovat.
To není pravda.
Jen dnes asi mnohem rychleji poznáte, kdo opravdu chce nést odpovědnost — a kdo má rád hlavně představu práce, dokud nezačne být složitější.
A možná právě proto teď některým starším kolegům rozumím víc, než bych si ještě před rokem dokázal připustit.
