Článek
Nikdy jsem neměl problém poznat nové lidi, ale můj kamarád Matyáš… Matyáš je úplně jiný případ. Plachý, tichý, skoro by se dalo říct, že je neviditelný, když se pohybuje mezi lidmi. Nikdy si nikoho nenašel. Ani mu to moc nevadilo – aspoň to tvrdil – ale vždycky bylo jasné, že touží po někom blízkém, po vztahu, který by ho trochu vytáhl z jeho ulity.
Před pár dny jsme seděli u piva v naší oblíbené hospodě. Bylo to po práci, všichni jsme už byli trochu unavení, a tak jsme jen tak kecali o všem možném – o fotbale, o práci, o blbostech, co jsme v poslední době zažili. Matyáš byl trochu tichý, jak je jeho zvykem, ale najednou vyhrkl: „Víš co, kluci… já… já konečně někoho mám.“
Seděli jsme s otevřenou pusou. „Ty vážně?“ vyhrkl jsem, protože jsem ho fakt považoval za člověka, který by se do vztahu dostal… no, možná až v penzi. Matyáš se usmíval, očividně šťastný, a začal popisovat, jak je to báječné, jak spolu tráví hodiny online a jak se konečně cítí jako „normální chlap“.
Ale pak začalo vyplouvat něco zvláštního. „Jo, je to na internetu… víš, takhle si píšeme,“ řekl trochu rozpačitě. „Sdílí se mnou fotky… zajímavé fotky… no, prostě… víš jak.“
Chvíli jsme na něj koukali a snažili se zachovat tvář, ale bylo jasné, že jsme trochu zaskočení. „Zajímavé fotky?“ zopakoval jsem opatrně. Matyáš přikývl a zrudl. „No… teda, jo… a… taky si občas nechá poslat nějaký peníze. Ale jen tak… protože… víš, že jí chci udělat radost.“
Všichni jsme se snažili nevybuchnout smíchem, ale Matyáš byl tak nadšený, že jsme jen tiše přikyvovali. „Kluci, vy tomu nerozumíte,“ bránil se. „Já jsem konečně šťastný. Fakt. Ona je úžasná, fakt, chápe mě… a já… já prostě… cítím se… úplně jinak.“
Seděl jsem tam a pozoroval ho. Měl jsem pocit, že sleduju někoho, kdo spadl do pasti, a ani si to neuvědomuje. Všechno z něj sršelo nadšením, oči mu zářily a já jsem si nemohl pomoct – chtěl jsem mu to říct, ale bál jsem se, že by ho to zranilo.
„Takže… říkáš, že je to holka na internetu?“ zeptal se nakonec Marek. Matyáš přikývl, jeho úsměv se rozšířil do šílených rozměrů. „Jo! A víš co? Ona mi dokonce řekla, že mě má ráda. Fakt. Posíláme si každý den stovky zpráv. Nemůžeš to pochopit, kluci. Je úplně jiná než všechny holky, co jsem kdy potkal.“
Seděl jsem a snažil se nezasmát. Všechno to bylo tak… typické. Matyáš je tak naivní, tak důvěřivý. V životě by mě nenapadlo, že by se dokázal nadchnout pro někoho, koho nikdy nepotkal osobně. Ale tam byl, očividně zamilovaný do obrázků a zpráv, které mu někdo posílá přes internet.
„A… co ty peníze?“ opatrně jsem se zeptal. „No… to je jen taková maličkost,“ mávl rukou, jako by nic. „Pošlu jí něco, ona je pak šťastná, já jsem šťastný… všechno je fajn.“
Seděl jsem tam, zíral na něj a přemýšlel, jestli mu mám něco říct. Ale Matyáš byl tak nadšený, že by to nepochopil. V jeho očích byla láska. A já věděl, že to není reálná láska. To byla iluze, past na důvěřivé duše, e-girl, která si nechá platit za pár fotek a pár slov. Ale Matyáš… on byl šťastný.
A tak jsme seděli dál, pili pivo a poslouchali jeho nadšené vyprávění. Popisoval, jak spolu plánují „společnou budoucnost“, jak si každý den píší, jak si posílají fotky… a já jsem věděl, že všechno je iluze. Ale Matyáš… on tomu věřil.
Když jsme odcházeli, mával rukou a usmíval se od ucha k uchu. „Jdu domů, musím jí napsat. Ona čeká,“ řekl a odkráčel. A já jsem stál venku, díval se za ním a přemýšlel, jestli vůbec někdy pochopí, že někdo může být tak šťastný a zároveň tak úplně oklamaný.
Matyáš je plachý chlap, který nikdy nedokázal najít skutečnou partnerku. Ale našel si „někoho“ na internetu. A svět kolem něj to vidí jako past. On to vidí jako zázrak.
A já… já nevím, jestli mu mám říct pravdu. Jestli bych měl riskovat, že jeho svět se zhroutí. Tak jen stojím ve dveřích hospody a přemýšlím, jestli někdy pochopí, že internetová láska může být jen iluze – a že být šťastný v klamu není totéž co být šťastný opravdově.
Ale teď je šťastný. A občas je asi lepší nechat lidi žít svůj malý sen… i když víte, že je to jen sen.
