Článek
Bílý králík dnes neběží.
Jen se posune o krok dopředu.
A ty si všimneš, že už stojíš jinde, než sis myslel.
Nikdo ti neřekl, že máš běžet.
Jen že bys to měl zvládnout.
Tempo, tlak, pozornost, další večer.
A když začneš ztrácet dech, někdo se nakloní a řekne,
že existuje způsob, jak zůstat.
Nakrm svou hlavu.
Ne kvůli radosti.
Kvůli funkčnosti.
Nikdo se už neptá, proč.
Ptají se jen, jestli to máš.
Ne proto, že by tě chtěli změnit,
ale proto, že se s tím dnes počítá.
A v tu chvíli dojdeš na to,
že Bílý králík není pokušení.
Je to standard.
Nejprve je to výjimka.
Pak zvyk.
Nakonec prostředí.
Nikdo už to neschovává, protože není co skrývat.
Je to součást večera, součást práce, součást rytmu.
Stejně samozřejmá jako káva.
Jen přesnější.
A když se někdo zastaví, není to kvůli pochybám.
Spíš proto, že si uvědomí,
že svět kolem něj běží dál
a počítá s tím, že on poběží taky.
Nakrm svou hlavu.
Zní to rozumně.
Skoro pečlivě.
Jako rada, kterou by ti někdo dal, když se stará.
Jenže dnes už hlava nejí myšlenky.
Jí tempo.
Jí výdrž.
Jí schopnost být pořád k dispozici.
A tak ji krmíme,
aby držela krok.
Ne aby se ptala.
Bílý králík nikam neutíká.
Stojí vedle nás.
A čeká, až budeš potřebovat další sousto.
Nakrm svou hlavu.
