Článek
Letní prázdniny jsou tady a s nimi i tradiční novodobé stěhování národů napříč naším světadílem. Někdo si to střihne fofrem letecky, jiný pomaleji vlakem nebo lodí, a ti, kteří nevystáli frontu na letenky, jízdenky nebo palubní lístky, alespoň dofouknou gumy a přesunují se pomocí plechových krabic s volantem a koly.
Hluboká životní filozofie hlásá, že i cesta může být cíl. Rozhodně se ale nedá tvrdit, že co Čech to filozof, a tak našim, více či méně vytouženým pevným cílem bývá Jadran, Alpy nebo aspoň chalupa kdesi na venkově. V tomto ohledu ani já se svojí rodinou nijak nevybočuji ze stereotypu populace a nejsem žádnou filozofující výjimkou.
Dálniční agonie
Sedím za volantem našeho postaršího rodinného kombíku a v hlavě přemítám o jeho technickém stavu. Jestli už nenastala jeho doba, a on se nám někdy během příštích kilometrů nerozsype pod zadkem. Krátkými pohledy v zrcátku mezi tím sleduji zbytek posádky, kterou už po třiceti kilometrech přestala bavit hra „hádej co jsem“ a teď se nachází ve fázi hlubokého spánku nebo tiché agonie.
Jet v létě po dálnici je samo o sobě zážitek na hranici sociálního experimentu a nechtěného boje o přežití. Kamiony se předjíždějí dvoukilometrovým rozdílem rychlostí a povrch vozovky sálá jako rozpálený gril. Klimatizace nastavená na minimum stíhá ochladit interiér vozu na snesitelných dvacet šest stupňů a zahuštěný provoz připomíná pohřební průvod. Do toho všeho navigace každých deset minut škodolibě přičítá minuty k času dojezdu do cíle a jízlivě to komentuje.
A právě uprostřed této masové hypnózy, kdy člověk otupí a podléhá monotónnímu hučení pneumatik, mě přepadla ta zvláštní, mrazivá myšlenka.
Těžké a neúprosné: tam… tam… ta-dam.
Latinské mrazení u krajnice
Sleduji krajinu kolem a najednou si uvědomím, že v naprosto náhodných intervalech na mě zpoza krajnice vyskočí cedule, na které stojí jedno jediné slovo. Slovo, které má pro řidiče znamenat spásu v podobě benzínky nebo vytoužené odbočky k jeho cílové destinaci, ale pro mě v téhle letní výhni dostává úplně jiný význam.
EXIT
Lékaři a latiníci vědí, laici jistě tuší. EXITUS. Konec. Trvalý odchod ze scény bez jakékoliv možnosti návratu. Najednou se v mé hlavě z těch zelených a modrých tabulí stávají obří, unifikované pomníky. Koukám na ty cedule a v hlavě mi běží morbidní „životopisný“ film. Tady u té padesátky to někdo zabalil. O pět kilometrů dál u dalšího EXITU si odložil život jiný chudák.
Celá ta slavná dálnice najednou nevypadá jako cesta k moři, ale jako obří, kilometry dlouhá čekárna na krchov.
Tam… tam… ta-dam.
Kde čeká moje tabule?
A já, člověk a tvor od přírody zvědavý a sebestředný, začne chtě nechtě přemýšlet o sobě. Kde asi čeká ten můj EXIT? Které z těch čísel bude patřit mně? Bude to malý malebný sjezd na Vysočině, nebo mě to potká někde na mimoúrovňovém sjezdu u průmyslové zóny za Brnem?
Když už mě ten dálniční sentiment úplně pohltí, začnu řešit i design. Přece jen, člověk by měl mít styl i při posledním odbočení. Dívám se na ty zelené tabule dálničních sjezdů a v duchu protestuji. Zelená je nudná. Zelená splývá s trávou u příkopu. Já bych chtěl modrou! Jako mají rychlostní silnice.
Modrá je dobrá – má v sobě klid a hloubku. Pokud mám někde z téhle životní dálnice nadobro sjet, tak jedině s grácií, na modrém podkladu a s nápisem, ze kterého bude jasné, že tady neodbočil jen tak někdo.
Tam… tam… ta-dam.
Drsný návrat na pevnou zem
„Tati, já mám hlad a chceme čurat!“ ozve se najednou ze zadní sedačky hlas dcerky a okamžitě mě drsně vrátí zpátky do reality.
Blinkr doprava, brzdím. Před námi svítí obří cedule EXIT 112. Pro tentokrát je to naštěstí jenom sjezd k pumpě s předraženou kávou a hnusnými bagetami. Můj osobní výjezd z dálnice se odkládá. Mám na tomto světě totiž ještě jednu práci.
Musím napsat epilog, který jednou bude napsaný na té modré tabuli EXIT.
