Článek
Jenže někde po cestě se z mapy stal návod a z návodu identita.
Dnes se generace používají jako zkratky, které mají vysvětlit všechno a zároveň nic. „To je boomer.“ „Typický mileniál.“ „Gen Z, co čekáš.“ Přestali jsme mluvit o zkušenostech a začali jsme mluvit o diagnózách. Jako by datum v rodném listě dokázalo vysvětlit charakter, morálku i inteligenci.
Marketing potřebuje cílovku, média konflikt
Proč se na tuhle hru dnes tolik přistupuje? Odpověď je prostá: svět je rychlý, roztříštěný a hlučný. V takovém prostředí je potřeba zjednodušovat.
Média potřebují konflikt, aby vyvolala emoce a kliknutí.
Marketing potřebuje jasně definovanou cílovku, na kterou lze zacílit reklamu.
Algoritmy sociálních sítí vyžadují oddělené skupiny, které se proti sobě mohou vymezit.
Generace jsou pro tento ekosystém ideální materiál. Každý někam patří, každý má pocit, že je „nějaký“, a zároveň se může snadno definovat skrze odpor k těm ostatním. Z analytické pomůcky se tak stala sociální identita na baterky.
Past falešné soutěže v utrpení
Tímto dělením se do společnosti nenápadně vlévá frustrace. Starší generace mají pocit, že svět, který budovaly, jim někdo přepsal před očima. Mladší mají pocit, že zdědily svět rozbitý, a ještě jsou za to kritizovány. Místo dialogu vzniká obrana. Místo zvědavosti podezření.
Antipatie mezi generacemi přitom není přirozená, je pěstovaná. Je živená neustálým porovnáváním a mediálním vyprávěním, které potřebuje jednoduché viníky. Každá generace přitom platí jinou měnou. Někdo platil poslušností v šedé zóně, někdo porevoluční nejistotou, někdo drtivým tlakem na výkon a někdo permanentní digitální viditelností. Tyto ceny se nedají srovnávat, ale dají se pochopit.
Rozděleni algoritmem
Dalším problémem je ztráta kontinuity. Dříve se generace více potkávaly v jednom světě. Sdílely podobná média, rytmy dne i kulturní reference. Dnes žije každá skupina v jiném digitálním vesmíru. Mluvíme jiným jazykem, reagujeme na jiné signály. Ne proto, že bychom chtěli, ale proto, že nás tak vedou platformy, které konzumujeme. A čím méně se reálně potkáváme, tím snazší je toho druhého zjednodušit na karikaturu.
Největší past přichází ve chvíli, kdy generace začnou fungovat jako horoskopy. „Já jsem X, tak to mám takhle.“ „On je Z, s tím se nedá mluvit.“ V tu chvíli mizí člověk a zůstává štítek. Přestáváme připouštět, že jeden člověk může být víc věcí zároveň: konzervativní i otevřený, technologický i nostalgický, unavený i zvědavý.
Návrat k lidskosti (bez tabulek)
Generační dělení má smysl jako mapa kontextu, ale nesmí se stát konečnou odpovědí. Jakmile si začneme myslet, že rok narození plně vysvětluje člověka, přestáváme vidět realitu.
Možná proto dnes tolik lidí cítí odpor ke škatulkám. Čím více se svět snaží lidi kategorizovat, aby byli předvídatelní a snadno „prodejní“, tím více vyvstává hodnota lidskosti, která je ze své podstaty nečitelná a proměnlivá. Možná není problém v tom, že generace existují. Problém je v tom, že jsme zapomněli, že jsou to jen pracovní pojmy. Mezi nimi totiž pořád stojí konkrétní lidé se svými příběhy, které se do žádné tabulky v Excelu nikdy nevejdou.
