Článek
Vypadá to jako inzerát z hlubin minulého století, ale čím dál víc se zdá, že je to aktuální diagnóza naší doby. Žijeme v systému, kde nám místo vůdců vládnou „vyjednavači v obležení“. Máme premiéry, kteří sice stojí v čele státu, ale jejich skutečná moc končí tam, kde začíná špatná nálada posledního předsedy nejmenší koaliční strany.
Výsledkem je státní správa, která připomíná spíše nekonečnou schůzi bytového družstva než jízdu za vizí.
Kde jsou ti „rození“?
Pravdou je, že lidé s atributy skutečného vůdce mezi námi jsou. Jen nejsou tak hloupí, aby lezli do politiky. Proč by se někdo s tahem na branku nechal dobrovolně grilovat v médiích kvůli barvě ponožek nebo se čtyři roky hádal o každou čárku v zákoně, když může v byznysu měnit svět jedním rozhodnutím od stolu?
Vůdčí talenty dnes nenajdete na kandidátkách. Odstěhovaly se do vedení korporací a technologických startupů. Tam se totiž ještě smí rozhodovat podle vlastního uvážení. V politice se dnes nosí spíše alibi a strach z výsledků příštího průzkumu veřejného mínění.
Už jsme viděli pokusy řídit stát jako firmu a výsledek byl… poučný. Ukázalo se, že stát není firma a občan není zaměstnanec, kterého můžete vyrazit, když se mu nelíbí firemní barvy. Manažer v politice často ztroskotá na tom, že místo vize přinese jen mikromanagement. Místo aby národ sjednotil, začne ho spravovat jako inventář.
Skutečný vůdce totiž v bouři drží kormidlo, zatímco manažer z byznysu má tendenci kontrolovat grafy aktuální popularity na sociálních sítích.
Komfortní úpadek
Problém je v tom, že společnost se nám rozpadla na tisíce malých digitálních kmenů. Každý má svou pravdu, svou bublinu a svého nepřítele. Stát se „vůdcem všech“ je dnes téměř matematicky nemožné. Jakmile uděláte krok vlevo, polovina národa vás onálepkuje jako diktátora. Když neuděláte nic, druhá vás označí za neschopného maňáska.
A tak si žijeme v onom komfortním úpadku. Hodnoty se sypou jako stará omítka a smysl existence státu se smrskl na včasné odeslání důchodů. Ale dokud teče teplá voda a Wi-Fi drží, nikomu se do skutečné změny nechce. Protože skutečné vůdcovství bolí. Vyžaduje oběť a disciplínu. Dvě věci, které jsou v dnešním menu až na poslední straně.
Čekání na bod zlomu
Dějiny jsou v tomto kruté: klidné doby plodí úředníky, bouře rodí vůdce.
Skutečný státník se schopností sjednotit rozhádané tábory a bouchnout do stolu s vizí, která dává smysl i za deset let, se pravděpodobně neobjeví na tiskovce po sjezdu nějaké obskurní pidistrany. Objeví se až ve chvíli, kdy nám všem poteče do bot tak moc, že i ten největší odpůrce autorit uzná, že potřebujeme někoho, kdo ví, kde je sever.
Jenže bouře také prověřuje charakter. A ne každý, kdo se v ní postaví do čela, obstojí. Je to smutný paradox. Nikdo si nepřeje katastrofu, ale zdá se, že bez otřesu se z téhle koaliční šedi neprobereme.
Jak by měl vypadat?
Pokud se tenhle „vůdce zrozený z nouze“ jednou objeví, poznáme ho podle toho, že:
• Bude mluvit tak, že mu poradci budou chtít vypnout mikrofon.
• Bude mu jedno, co si o něm zítra napíší v novinách, protože on vidí horizont za deset let.
• Dokáže oslovit i lidi, kteří ho původně chtěli utopit na lžíci vody.
Silný vůdce totiž není ten, kdo umlčí opozici, ale je to ten, kdo unese odpor a přesto drží směr.
Nepotřebuje víc pravomocí. Potřebuje pevnější páteř. Do té doby si budeme muset vystačit s manažery moci a politickými účetními.
Možná je to bezpečnější.
Ale ruku na srdce - není už to trochu nuda?
Co si o tom myslíte vy? Potřebujeme v čele státu „pevnou ruku“ s vizí, nebo je současná opatrná koaliční nuda cenou za naši svobodu? Napište mi do komentářů.
