Článek
Česká veřejná debata pod články na webech a příspěvcích na sociálních sítích prošla zvláštní proměnou v hodnocení našich politických a vládních představitelů. Zatímco dřív jsme si vystačili s tím, že jsme někoho ohodnotili jako osobu „arogantní“ nebo „nekompetentní“, dnes jsme postoupili do vyšších pater.
Diagnostikujeme
Stačí vám k tomu pár minut pročítání komentářů a zjistíte, že kolem nás žije podezřele vysoký počet „narcistů“ a „psychopatů“. Diagnóza je na světě. Rychlá, sebevědomá, definitivní.
Jenže to, co na první pohled vypadá jako hlubší porozumění, je často jen sofistikovanější nálepka téhož.
Horší je ale to, že tím, jak všechno házíme do jednoho pytle s nápisem „narcis“, nám uniká mnohem výbušnější diagnóza, která se nám po volbách usadila ve veřejném prostoru.
Diagnóza, která nepotřebuje pouze váš obdiv, ale váš „spálený dům“.
Co vám ten internet zapomněl říct
Strávil jsem půl dne čtením psychologie a psychiatrie. Ne statusy, ale knihy a diagnostické manuály. A výsledek? Ty pojmy, kterými dnes tak lehce házíme, mají úplně jinou váhu.
Možná ale neděláme chybu jen v tom, že „diagnostikujeme“, ale my diagnostikujeme špatně.
Ne všechno výrazné chování má stejný základ. Ne všechno, co křičí, chce obdiv. Něco chce jen reakci. A v tom je zásadní rozdíl.
Inflace jednoho slova
Všimněte si, jak rychle dnes tyto „rozsudky“ vznikají? Stačí jedno video s nablýskaným bourákem, jeden pohled na tachometr „tři sta z místa“, jeden pohrdavý úšklebek nad „těmi dole“ nebo kult neomylnosti postavený na lesku chromu a drahých hraček.
Během chvíle se rozjede lavina komentářů, kde lidé okamžitě křičí: Narcis.
V psychologii se tomu říká Narcistická porucha osobnosti (NPO*). Pro takového člověka je svět jen zrcadlo. Potřebuje tribunu, potřebuje být tím „vševědoucím alfou“, kolem kterého obíhá vesmír. Jakýkoliv jiný názor nevnímá jako oponenturu, ale rovnou jako svatokrádež.
Narcis má sice vzbuzovat dojem nezdolné síly, ale ve skutečnosti je křehký jako sklo. Stačí jeden neobdivný dotaz nebo vyjádřený nesouhlas a okamžitě nastupuje pouhá tupá arogance a urážky oponentů.
Je to nepříjemné? Ano.
Je to neškodné? Většinou ano.
Narcis totiž potřebuje svůj obraz pečlivě udržovat. Nechce si zničit scénu, na které stojí, protože by pak neměl kde zářit.
Když obdiv nestačí
Jenže pak je tu druhá postava. Ta, kterou si v úsudku a komentářích s narcisem často pleteme, ale která představuje řádově vyšší riziko.
V odborné literatuře ji najdete pod nálepkou Histriónská porucha osobnosti (HPO**).
Zatímco narcis se v zrcadle obdivuje, histrión do něj rovnou hodí kámen, aby si ho někdo všiml. Tady končí veškerá legrace a nastupuje mechanismus, kterému pracovně říkám „doutnák v zadku“.
Histrión nepotřebuje obdiv. Potřebuje reakci. Jakoukoli. Šok, afekt, drama. Výrazy o „méněcenných lidech“ a „lampasácích v záloze“, nebo cílené urážky celých skupin lidí nejsou promyšlenou strategií. Je to čistý projev vnitřní neschopnosti existovat bez toho, aniž by dotyčný vyvolal skandál.
V jeho světě je nenávist jen jiná forma potlesku a potrava pro jeho ego. Je to čistý histriónský dopamin.
V čem tkví skutečné nebezpečí?
Tady rozdíl mezi těmito dvěma typy z tzv. Klastru B přestává být akademickým cvičením.
Narcis má brzdu. Potřebuje být milován nebo alespoň respektován jako elita. To ho nutí držet se v určitých mantinelech, aby neztratil svůj lesk.
Histrión brzdu nemá. Pro něj je vyvolaná nenávist jen jiná forma potlesku. Prázdný mediální prostor je pro něj smrtonosný jako nedostatek kyslíku. Pokud reakce okolí slábne, musí přitvrdit. Musí přijít s něčím ještě ostřejším, ještě víc za hranou, i kdyby to mělo rozbít základy státu nebo spálit diplomatické mosty.
Když se tito dva spojí – jeden dodávající pocit božské nadřazenosti a druhý ochotný říct jakoukoli sprostotu, aby nezavládlo ticho – vzniká toxická a výbušná směs. Narcis dodává pocit, že „my jsme ti vyvolení“ jako oxidant, a histrión dodává činidlo ve tvaru „řekneme to tak sprostě, aby to nešlo ignorovat“.
Veřejný prostor jako tichý amplifikátor
Problém nenastává ve chvíli, kdy takové chování vidíme třeba v hospodě. Problém nastává, když se dostane do veřejných rolí, kde projevy nejsou jen slovy, ale signály směrem k národu i světu.
Ve chvíli, kdy potřeba pozornosti začne určovat obsah politiky, přestává jít o styl komunikace. Stává se z toho bezpečnostní hrozba. Pokud nezačneme rozlišovat mezi charismatickým lídrem a člověkem, který jen nezvládá své vnitřní démony, náš „společný dům“ nelehne popelem kvůli nedostatku peněz nebo špatným zákonům.
Podpálí ho ego někoho, kdo prostě jen neunesl, že se vteřinu nemluvilo o něm.
Závěrečná vizita
Možná není problém v tom, že kolem nás je tolik „poruch“. Možná je problém v tom, že používáme jeden „zaběhlý“ pojem na všechno, a tím přehlížíme rozdíly, na kterých záleží.
Léčba by měla nastat dřív, než se z veřejného prostoru stane krematorium naší budoucnosti jen proto, že jsme tleskali někomu, kdo si plete politiku s divadelním představením o vlastním já.
Slova a pojmy mají svůj význam. A u některých slov bychom se měli začít bát víc než u jiných.
Nejsem psychiatr a toto není diagnóza konkrétních osob, ale analýza vzorců chování, které jako voliči legitimujeme.
Pod čarou: Co říká věda?
Podívejme se, co o těchto poruchách říkají mezinárodní diagnostické manuály (DSM-5 a MKN-11). Obě spadají do tzv. Klastru B – skupiny poruch osobnosti typických dramatickým chováním, nestabilitou a nedostatkem empatie.
1. *Narcistická porucha (NPO)
Hlavní rysy: Grandiózní pocit vlastní důležitosti, potřeba nadměrného obdivu a přesvědčení o vlastní jedinečnosti.
V politice: Narcis nehledá řešení problémů, ale zrcadlo, které mu potvrdí, že je nejlepší. Kritiku vnímá jako osobní útok (tzv. narcistické zranění) a reaguje na ni dehonestací okolí.
2. **Histriónská porucha (HPO)
Hlavní rysy: Neustálá potřeba být středem pozornosti, teatrálnost, provokativní chování a vyjadřování zaměřené na dojem, nikoli na fakta.
V politice: Pro histrióna je ticho horší než smrt. Pokud není v záři reflektorů, vyvolá konflikt nebo použije šokující výroky, aby si pozornost vynutil. Emoce jsou zde jen nástrojem, nikoli upřímným postojem.
3. Klíčový pojem: Egosyntonie
Tito lidé se neléčí, protože jsou se svými poruchami v souladu. Považují je za své přednosti (charisma, tah na branku), nikoliv za problém. To je činí extrémně odolnými vůči sebereflexi.
Zdroje:
- MUDr. František Koukolík, DrSc.: Vzpoura deprivantů (Analýza moci a psychopatie).
- Doc. PhDr. Ján Praško: Poruchy osobnosti (Základní klinická příručka).
- Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM-5).
