Kluk od řeky a mokré Hradčany: Svět, který vyhořel v lednu


Pro mě je tím místem Troja. Ne ta dnešní, plná turistů a opravených vil, ale ta tehdejší - zapomenutá vesnice v Praze, kde se svoboda schovávala v dýmu z topinek a v tichém vrčení psů.

Můj otec miloval letadla. Rozuměl jim, žil jimi, byla jeho křídly i identitou. Jenže režim měl s inženýry, kteří „nebyli v lajně“, jiné plány. Sebrali mu nebe a dali mu instalatérské trubky. Ten pád z výšin by jiného zlomil hned, ale táta našel azyl. Našel ho na Trojském ostrově, a v hospodě u Šoukalů.

Byla to šílená směsice existencí. U jednoho stolu tam seděl zakázaný umělec, trumpeťák od Vlacha, šofér, zelinář i psovod od VB. V té zakouřené bublině neplatily kádrové posudky. Tam se vedly „VeHoRe“ - Večery Hostů a Redaktorů - a pořádaly vyhlášené Topinkové hody. Starý Šoukal celé odpoledne v kuchyni míchal lavóry tataráku a smažil hory zlaťoučkých chlebů, zatímco u pípy vládl výčepní Jindra, kterému nikdo neřekl jinak než „Hák“ - podle jeho pověstné levačky z boxerského ringu.

Já tam vyrůstal. Doslova. Moje nejhezčí dětská vzpomínka je pohled zpod dubové lavice. Spal jsem tam na tátově pilotní bundě - těžké kůži s bílým beranem, která ještě voněla benzínem a ztracenými sny. Místo polštáře jsem měl Ritu, nejlepšího služebního vlčáka v zemi. Šampionku šampionů, která mě hlídala, zatímco nahoře nad deskou stolu dospíval Matuška nebo Olmerka. Byl jsem v bezpečí, kterému nikdo zvenčí nemohl rozumět.

Rita nebyla jen polštář, byla to tichá síla ostrova. Jednou v noci, když chlapi od Šoukalů „schladili“ v řece jednoho agresivního vojáka od ženistů, nám ji psovod jen tak mimochodem svěřil: „Vemte si ji s sebou… a ráno ať mi ji kluk přivede.“ Cesta domů vedla temnými „vrbičkami“, kde facka mohla přiletět odkudkoliv. Rita v režimu „revír“ nebyla slyšet ani vidět. Jen se občas otřela o nohu jako chlupatý přízrak, abyste si byli jistí, že je vše v pořádku.

Ten psovod tenkrát věděl asi proč. Já se to dozvěděl rychle. Ještě jsem se doma ani nestihl svléknout, když na dveře zabouchal ten zpráskaný voják, s rašplí a šroubovákem v ruce. Chtěl tátu zmlátit, zabít? Jenže Rita byla rychlejší. Temné zavrčení, vzduchem letící chlupatá smršť, a útočník ležel před dveřmi na zádech v prachu. Ráno jsem Ritu odvedl na cvičák. Všichni už to věděli, nikdo nic neřešil…a svět šel dál.

Za týden už u nás v kuchyni seděl velitel posádky s politrukem. Kouřili, pili s tátou kafe, a sjednávali „mír“. Viník bude převelený, a fošny z pontonů na opravu našich domků k tomu, výměnou za to, že vojáci smí zase k Šoukalům na pivo. Co se stalo na ostrově, tam taky zůstalo.

V té hospodě se děly zázraky na počkání. Starý přívozník Koranda tam „telefonoval“ ženě přes násypná kamna, protože věřil, že kouř ten vzkaz přes řeku donese. A nikdo se nesmál. V tom absurdním světě to dávalo smysl.

Pak přišel jeden První máj. Zatímco na Letné se mávalo mávátky, já jsem u přívozu pomáhal odrážet pramici bidlem. Sklouzlo to. V pěti letech jsem zahučel do rozbouřené jarní Vltavy. Koranda jen hvízdnul a táta, aniž by vteřinu váhal, skočil ze zídky terasy v šatech přímo do proudu. Vytáhl mě, jako by se nechumelilo.

„To je kluk od řeky, ten se nikdy neutopí,“ prohlásil tehdy Koranda a poslal pryč moralizující paničku, která chtěla tátu soudit, že pije pivo, když mu dítě málem uplavalo. Táta tehdy vzal mokrou stovku s Hradčany a plácnul ji na nerezovou pípu, aby uschla. Zůstala tam přilepená roky. Jako medaile za odvahu, jako tiché svědectví o tom, že patříme k sobě.

Jenže pak přišel leden. Hospoda u Šoukalů vyhořela. Ta bublina praskla. Sice ji znovu postavili, ale ty Hradčany z pípy byly pryč, a s nimi i kus toho bezstarostného furiantství. Pro tátu to byl začátek konce. Když vám vezmou nebe a pak vám zapálí i ten poslední pozemský azyl, prázdnota se začne zapíjet čím dál hůř.

Dnes vím, že Koranda měl pravdu. Kluk od řeky se neutopí. Ta řeka ve mně teče dál, i s tou vůní beránčí kůže, česneku a tátovým skokem do vln. Píšu to proto, aby se nezapomnělo, že ta doba nebyla „pohoda“. Byla to doba, kdy se za kousek lidskosti platilo hrozně vysokou cenou. Ale ta Rita, co mě hlídala pod lavicí… ta mi v mých vzpomínkách dává pocit bezpečí už napořád.

Dnes už na Trojském ostrově nestojí nic. To, co nezničil režim nebo oheň, si nakonec v roce 2002 vzala řeka. Velká voda tehdy definitivně odnesla fošny z pontonů i poslední zbytky našich domovů. Tam, kde se kdysi nad tatarákem sjednával mír mezi vojáky a disidenty, dnes stojí supermoderní betonová čistírna odpadních vod.

A možná je to tak správně.

Ten svět u Šoukalů byl totiž tak křehký, a tak osobní, že do moderní Prahy plné skla a oceli prostě nemohl přežít. Zůstal jen v nás - v dětech od řeky, které vědí, že pravda se nehledá v novinách, ale v tom, kdo pro vás skočí do proudu, když bidlo sklouzne.“